Již staří Římané… ale opravdu. Nejspíš to převzali z Kartága. Nosili si na hostiny ubrousky, do nichž si při jídle otírali prsty a pak do nich zabalili výslužku. Zpočátku byly jen prosté, později bohatě zdobené, i zlatem vyšívané. Do Střední Evropy přišly ubrusy v devátém století, ale moc k použití nebyly: nejdřív se dělaly z kůže, pak z pergamenu, později z tuhého plátna.

Zhruba v šestnáctém století se dovážely z Egypta, Persie a Indie vlněné koberce na stůl, pak se začaly ubrusy vyrábět i v Evropě, z plátna, bavlny. Byly velké, překryly celý stůl a spadaly na zem. Nebyly použitelné k utírání rukou a úst, proto se počaly vyrábět a užívat ubrousky. Ty se musely po každém chodu měnit; byly už tak zamaštěné, že to bylo třeba – první vidličky se začaly užívat až v sedmnáctém století.

Nepostradatelnými se ubrusy a ubrousky staly až v osmnáctém století.   Nejsou jen okrasou, jsou i ochranou stolu. Z Anglie přišlo takzvané anglické prostírání, pouhé prostěrky pod talíře a příbory, které se po jídle sklidí. Ty mohou být i ze dřeva, rákosu. V některých zemích – Nizozemí, Anglie – se občas dosud najdou těžké ubrusy připomínající vzdáleně koberce nebo gobelíny.  Mnozí lidé mají zálibu ve vrstvení ubrusů a ubrousků, dává to stolům nádech honosnosti. Pamatuji si háčkovaný krajkový vrchní ubrus položený na spodním, damaškovém.  Nádhera. Problém ale nastal při praní, sušení a vypínání. To už teď nehrozí, i když… mezi háčkovaným ubrusem a ubrusem strojově tkaným z umělého vlákna je viditelný rozdíl. No, mezi damaškem, bavlnou a syntetickou tkaninou taky.