Svatba

Když je na naší vesnici svatba, je to velká událost. My se tady všichni známe a tak vlastně všichni lidé chtějí být u toho a alespoň zamávat nevěstě, když jede k oltáři. Dnes mi maminka řekla, že se slečna Irenka, co bydlí za školou, zítra vdává. Ne, že bych slečnu Irenku nějak blíže znala. Ale to, že pojedou kolem nás ověnčená svatební auta s nevěstou, mě nadchlo.

„Mami, můžu jít k Ilonce?“

Když jsme se po chvíli sešly ve větvích bezu, jedním dechem jsem tu novinu Ilonce vysypala. Ilonka se zamyslela a řekla: „Měly bychom něco udělat. Něco, z čeho by káplo.“ Přemýšlela jsem, proč zrovna teď by mělo začít pršet, ale žádný důvod mě nenapadal. Taky mi nebylo jasné, jak my, malé holky, spustíme déšť. Ale Ilonce naprosto důvěřuji. Když řekne, že to umí, tak to umí a asi ví proč.

„Počkej tady, hned něco přinesu,“ řekla najednou Ilonka, seskočila z větve a utíkala domů. Zůstala jsem se svými myšlenkami sama a napadlo mě, že přinese deštníky. Ale za chvíli se vrátila a v ruce držela dlouhý provaz a tři role barevného krepového papíru.

 „Pojď dolů, čeká nás práce,“ zavelela a já bez odmlouvání poslechla. Pořád jsem nechápala, jak to udělá. Ilonka z kapsy kalhot vytáhla ještě dvoje nůžky a jedny mi podala.

„Budeme stříhat papír a připravíme spoustu barevných mašlí,“ vysvětlovala zaujatě novou činnost.

„A na co to bude? Co s tím budeme dělat?“ zeptala jsem se opatrně a bála se, že mě bude mít za hloupou.

 „Uděláme zátah,“ řekla Ilonka vítězoslavně. „No, nekoukej tak vyjeveně. Uvážeme mašle vedle sebe na provaz a vyrobíme si šrank. Něco jako jsou šranky na přejezdu u kolejí, víš? A potom ho budeme držet přes silnici, až pojede svatba. No a nepustíme je dříve, než nám něco dají.“ Nápad se mi líbil. Byla to taková hra trochu na loupežníky, trochu na žebráčky, ale slibovala dobrou zábavu. Už mi také došlo, co myslela Ilonka tím, že bude kapat. Daly jsme se do práce. Za chvíli jsme měly tolik mašlí, že už jsme je mohly uvazovat na provaz. Uzel už umíme obě, tak nám to šlo báječně od ruky. Šrank se nám povedl, byl dlouhý a krásně barevný, mašle vedle mašle. Schovaly jsme si ho v kůlně do staré krabice.

Nemohla jsem pak ani dospat druhého dne. I v noci se mi zdálo, jak držíme provaz vysoko nad hlavou a auta musejí vzlétnout, aby se dostala dál a nevěsta nepropásla svoji svatbu. A když auta vzlétla, tak z otevřených okének se na nás snášely karamely, lentilky, lízátka a čokoládové bonbóny.

 Svatební ráno nás přivítalo sluníčkem. Maminka mi dovolila vzít si na sebe sváteční šaty a nakázala mi, že na sebe musím dávat pozor a nesmím se zamazat. Slíbila jsem v rychlosti všechno, co chtěla, jen abych už mohla jít. Vždyť mohli přijet každou chvíli. Ilonka ve svých nejlepších šatech a s připraveným šrankem už čekala u brány.

 „No, prosím tě, kde jsi? Už jsem myslela, že to nestihneme,“ vyčetla mi. Každá jsme vzaly jeden konec provazu, rozprostřely ho napříč přes silnici a postavily se na svůj kraj až k příkopu. Čekání na ověnčená auta bylo nekonečné. Už jsme myslely, že snad pojedou jinou cestou. Ale vidina pršících bonbónů byla tak lákavá, že jsme svou netrpělivost dokázaly překonat.

A pak se konečně objevila řada vyzdobených aut, přijíždějících v řadě za sebou a všechna troubila. Lidé kolem silnice mávají a my s Ilonkou zvedáme obřadně svůj šrank, tak aby z auta byl dobře vidět. První auto zastavilo, svatebčané stáhli okénka a vyhodili na silnici hrst drobných mincí. My jsme se s Ilonkou na sebe podívaly, kývly hlavou a Ilonka řekla:

„Můžou jet.“ Hned za prvním autem jsme daly provaz zase nahoru, takže muselo zastavit i druhé auto.

Také u něj se okénka otevřela a drobné mince cinkaly o silnici. A pak třetí, čtvrté, desáté. A z každého napršely pod náš šrank drobné peníze, a z posledního, které vezlo nevěstu i velké papírové bankovky. Když jsme propustily poslední auto, byla naše silnice k nepoznání. Všude se válely mince a bankovky.

 „Jsme boháči, sbírej!“ nařídila mi Ilonka a běžela domů pro košík. A pak jsme spolu lezly po kolenou křížem krážem po špinavé silnici, až co jsme našly i ten nejzakutálenější penízek. Nikdy jsem neviděla tolik peněz pohromadě.

„Jsme asi nejbohatší na světě, viď?“ řekla jsem hrdě a Ilonka přitakala. Se svým bohatstvím jsme se usadily na našem stromě a začaly vymýšlet, co si koupíme. Já nové kolo, bílého medvídka a malovátko na pusu, jako má maminka. Ilonka zase plánovala červenou koloběžku, kočárek sporťák, novou panenku a pro Bambíka nový obojek. Najednou, uprostřed těch nejskvělejších plánů, se na mne Ilonka podívala a v očích jsem jí uviděla strach.

 „Co se děje?“ ptám se a zmocňuje se mě nějaká divná sklíčená předtucha. Ilonka vzdychne: „Myslíš, Inuško, že nám ty peníze budou stačit na nové šatičky?“

 S hrůzou se na sebe podívám a vidím, že Ilonka má pravdu. Moje i její parádní šatičky jsou k nepoznání. Jsme obě špinavé a moje bílé punčošky mají dokonce na koleně díru. Ilonka má ale jako vždycky po ruce nápad. „Nedá se nic dělat, teď se o bohatství rozdělíme a dáme maminkám na nové šaty.“

 Seskakujeme ze stromu, abychom se svým výdělkem se pochlubily doma. Šourám se po cestě do kopečka k našemu domu pomaličku, co noha nohu mine. Přemýšlím, jestli vůbec maminka bude mít z toho bohatství radost.

Na houbách

Když jsem doma otevřela dveře, radost ze mne maminka rozhodně neměla. Zalomila rukama a zavolala: „Dítě, dítě, to se mi snad jen zdá!“ Ale měla jsem štěstí. Zrovna u nás byli děda s babičkou a ti, když mě viděli, oba s úsměvem řekli: „Celý tatínek!“ Tatínek se hned ohradil, že on chodí čistý, ale babička se smála a říkala, že by se měl vidět, když byl malý.

A pak se všichni začali bavit, jaké to bylo, když maminka s tatínkem byli malí. Bylo to legrační. Představovala jsem si maminku, jak s námi sedí na stromě pomalovaná jako indián, a tatínka, jak po nás hází hroudy z bláta. Musela jsem se té představě smát.

„Tatínek, když byl malý, tak ze všeho nejraději se mnou chodil na houby,“ vložil se do debaty dědeček.

 „My s Ilonku také chodíme rády na houby, ale samy nesmíme do lesa.“ Vylezla jsem dědovi na klín, vzala ho kolem krku a zaškemrala: „Pojď s námi, dědo, na houby!“

„Dobrá,“ řekl dědeček, zítra ráno vyrazíme do Kosné hory, tam už mám svá místa.“

Potom sáhl do kapsy a vytáhl malinkatý nožík. Ještě nikdy jsem takový neviděla. Byla to na první pohled lesklá stříbrná rybička na provázku. Děda ji pak zatahal za ocas a z rybičky vykouklo ostří nože.

 „ Musíš dávat pozor, mohla by ses říznout, vždycky ho takhle musíš zavírat.“

 Zatlačil na nožík a ostří zaklaplo do rybičky zpátky. Bylo to jako kouzlo.

 „Až půjdeme na houby, tak s ním můžeš čistit hříbky. Ode dneška je ten nožík tvůj.“

 Děda roztáhl provázek a pověsil mi nožík na krk. Ale dlouho jsem si ho neužila. Maminka řekla dědovi, že je to nerozum, dát malému dítěti do ruky nůž, a že mi ho má půjčit jen v lese na ořezání hub a má mě u toho hlavně hlídat. Děda si zastrčil tedy nožík zpátky do kapsy a spiklenecky na mě zamrkal.

Další den brzy ráno jsme já, Ilonka a děda vyrazili na houby. Každá jsme měla svůj vlastní proutěný košík a mně se na krku pod bundou houpala stříbrná rybička. Děda znal v lese snad každý strom. Ukazoval nám smrčky, jedličky, borovičky a taky modřínky, co prý na zimu opadají. Potom mechy, pelíšky zajíčků a hnízda ptáčků.

 „Slyšíte, holky, jak les mluví?“ zeptal se děda, když jsme přišly k malé lesní studánce.

 „Les umí mluvit?“ S údivem jsme obě vykulily oči. Potom jsme se všichni posadili na mechový koberec u úzkého potůčku, který opouštěl svou rodnou studánku a vydával se na cestu do neznáma.

 „Zavřete oči a jenom poslouchejte, co vám les povídá,“ radí dál děda. Je to zvláštní, že jsem si před chvílí ani nevšimla, že potůček bublá a stromy tak zvláštně šumí a do toho se odevšud ozývá štěbetání ptáčků.

„Kdysi dávno,“ začal děda vypravovat, „na tomto místě stál hrad a v něm žil rytíř Pánek se svojí družinou. Holdovali dobrému jídlu, hezkým děvčatům, pořádali zde bujaré pitky a hlavně lovili v okolních lesích zvěř. Jednou spatřili mezi stromy bílého jelena. Považovali to za výzvu a hned ho začali pronásledovat. Uštvali to ubohé zvíře k smrti. Nevěděli, že vzácný jelen patří mocné lesní víle a že je za to stihne trest. Obloha se zatáhla a z černých mraků sršely blesky. Země se třásla a stromy se ohýbaly až k zemi. Nad Kosnou horou zazněl dunivý hlas: „Rytíři Pánku, za tvůj nezřízený život budiž uvězněn v dračím těle tak dlouho, dokud nepoznáš lidskou lásku.“ A pak bylo najednou ticho. Družina zmizela, jako by se do země propadla. Rytíř Pánek s hrůzou pozoroval, jak se mu ruce, nohy, hlava a celé tělo pokrývá zelenými šupinami, jak mu na prstech vyrůstají drápy a z úst vyčuhují ostré zuby. Pak uplynula dlouhá, předlouhá doba.Jak drak žil, už nikdo neví. Jednoho dne se cestou kolem Pánkova hradu vracel z města kupec. Vedl svého koníčka a prozpěvoval si písničku. Hrad byl tou dobou již zarostlý. Všude kolem rostlo šípkové trní a právě rozkvétaly růžičky. Kupec si vzpomněl, že by mohl své dcerušce Kačence kytičku přinést. Utrhl si tedy jednu růži. Vtom se před ním objevil zelený drak a zahřímal lidským hlasem: „Co se to opovažuješ, trhat růže na mém panství?“

 „Odpusťte mi, prosím,“ zaprosil kupec, strachy bez sebe. „Chtěl jsem jen radost své dceři udělat.“

„Ty máš dceru?“ otázal se drak. „Tak mi ji zítra ráno na toto místo přivedeš, jinak vás všechny v celé vesnici zahubím.“

Kupec prosil, zapřísahal draka, že dceru mu nedá, že je to nejcennější, co má, ale nic nebylo platno. Potom ho drak propustil. Když kupec doma přiznal, co se mu přihodilo, všichni byli zdrceni. Druhý den ráno ale byla Kačenčina komůrka prázdná a na stole našli dopis.

„Milý tatínku, nestrachujte se o mne. Vím, co musím udělat. Opatrujte se. Mám vás ráda. Vaše Kačenka.“

Když Kačenka přišla k zarostlému Pánkovu hradu, padla na ni tíseň. Posadila se na kámen u cesty a opatrně se rozhlížela. Vtom za sebou zaslechla hlas: „Neotáčej se, Kačenko, nemusíš se bát, v hradu bude o tebe dobře postaráno. Budeš mít vždy dobré jídlo a připravenou postel. Můžeš tu dělat, co chceš, jen jedno nesmíš. Nikdy se na mne nesmíš podívat.“

 Když se Kačenka otočila, už tam nikdo nebyl. Nebyla si ani jistá, jestli se jí to jenom nezdálo. Otevřela tedy mezi křovím zrezivělé dveře do hradu a vešla statečně dovnitř. Čas plynul. Jak drak řekl, vždy bylo pro Kačenku vše připraveno. On každý den potají přicházel tak, aby ho nezahlédla a potom spolu rozmlouvali o všem možném. Kačence se stýskalo po domově a měla ráda ty chvilky, kdy si mohla s drakem povídat. Jednou, když se jí zastesklo, hořce plakala. Drak přistoupil zezadu k ní a smutným hlasem povídá: „Jsem na konci sil. Neplač, až zemřu, můžeš se vrátit domů.“

 „Ale ty nesmíš zemřít,“ pravila Kačenka v slzách. „Já tě mám ráda, i když tě nesmím vidět.“ Vtom lesy zašuměly, země se zachvěla a nebe zaburácelo. Před Kačenkou stál krásný rytíř. „Jsem rytíř Pánek. Byl jsem proměněn v draka, protože jsem vedl nedobrý život. Ale už jsem pochopil, co je na světě nejdůležitější. Je to láska. Mám tě rád, Kačenko, chceš se stát mojí ženou a žít se mnou na mém hradě?“

 Kačenka byla šťastná. A tak se na hradě v Kosné hoře slavila svatba. Potom si k sobě vzali i tatínka a šťastně a spořádaně tady žili až do smrti. Dnes tu po nich zbyla jen ta studánka. Je z jejich slz, které vyplakali, než se svého štěstí dočkali. A hrad, ten už zmizel pod nánosy prachu a hlíny. Je právě pod tímto kopcem.“ Děda skončil vyprávění a ukázal na protější stráň plnou mladých stromečků.

Je to zvláštní. Sedíme na místě, kde ze země vytékají slzy Kačenky a pod námi hluboko v zemi je ukrytý Pánkův hrad. Připadá mi, jako bychom se ocitli sami v dávných časech a prožívali jejich trápení. Děda se zvedá: „To jsme se zapovídali, takhle nic nenajdeme, tak hybaj mezi smrčky.“

Stráň, která ukrývá Pánkův hrad, byla plná podhříbků, lišek a klouzků.

Také jsem našla několik pravých hřibů. Ilonka měla za chvíli svůj košík také plný a našla i jeden obrovský hřib, o kterém i děda řekl, že to je tedy úlovek. Půjčila jsem jí i svůj malý nožík, aby si také zkusila jak pěkně řeže. Ani jedna jsme se neřízly a děda nás moc chválil.

Utrmácení jsme se vraceli z lesa. Nesli jsme si domů nejen plné košíky hub, ale také zvláštní hrdost nad naším lesem, kde se stala tak úžasná věc.