Každý z nás odněkud je.Někdo zůstal kde se narodil a jen si odskočil na studia,někdo si odskočil a zůstal,jiný ty kufry balil víckrát. Já jsem ten poslední případ.

Vyrostla jsem kousek od Kokořína,vystudovala v Praze a žiji ,pro změnu,kousek od Krakovce. A do Prahy jezdím už jen párkrát do roka.Jako turista,či pacient.Ale tvrdím o sobě,že Prahu znám dobře.Pěšky,metrem,tramvají…jen po mně nechtějte jet autem.Svůj řidičák mám ráda nadevše a v Praze by mi vydržel do první křižovatky,kterou projíždí trmvaje.

A ty mi dávají zabrat.Za posledních 30 let,co jsem naší metropoli opustila,několikrát změnily trasy,některé zanikly,jiné jezdí o poznání dál.Vyrazila jsem k lékařce,jejíž ordinace je kdesi na Žižkově.Času dost a tak jsme s dcerou vyrazily do oblíbené cukrány v centru,s tím,že pak jen přeskočíme mezi několika linkami a vyrazíme tím jediným správným směrem.Dobrá káva a dortík a hurá na cestu.

Dceru naviguji s nadhledem ostříleného Pražáka kolem Masarykova nádraží :“ Tím davem prolez až na ten roh,za ním doleva“. Poslouchá jako ovečka na cizí pastvině.Dojdu na zmíněmý roh a podvědomě hledám zastávku.Hele,trafika tam ještě stojí a kampak dali tu zastávku ? Teď už ostřížím zrakem ,s pomocí slabých dioptrií, pročesávám ulici,zastávka nikde. S neblahým tušením kouknu na silnici přede mnou a z otázky,kam dali zastávku,je jiná.Kam dali koleje? Následuje jediné.Pohled na hodinky a povel směrem k dceři :“Ukradli mi koleje,konec srandy,máme málo času.“ A o hodně rychlejším tempem míříme na další zastávku ,tentokrát k Jindřišské věži. Lékařku jsem stihla ,ale na kávu pojedu příště až po vyřízení všech povinností.