V jedné zemi žil člověk, který se zabydlel pod velikým totemem. Tento totem mu dělal velkou radost a chránil ho před deštivými a chladnými dny. V noci človíčkovi předával teplo a záři, aby mu nebylo zima. Čas běžel pomalu a denně se díval na nedalekou pláž, kde vlny lízaly písek a skaliska.

Jednoho dne se spustil z nebe ohromný liják a zatopil cestu vedoucí mezi skalisky a mořem. Voda pomalu stoupala a hladina moře se blížila k totemu. otáčeje svůj krk sem a tam, hledal člověk pod totemem  cestu, kudy by mohl odběhnout, ale všude byly jen strmé skály, přes které by vyšplhal leda horolezec s náčiním. Jediná cesta vedla skrz tmavou horu. Černá díra s krápníky u vchodu připomínala kamenožroutovu tlamu. Čekaje v naději, že by déšť ustal, se nakonec rozmyslel s kroutivým pocitem v břiše, že totem opustí a vydá se skrz tmavou skálu. Jen co vešel dovnitř, jeho domov mezitím vzala voda a roztříštil se o skaliska.

Tma byla věru ohromná, že na špičku nosu nebylo vidět. Kdesi v černotě tiše tekl potůček vody, která stékala přes skulinky v kamenech zevnitř ven. Také zvuk kvákajících žab ho na cestě doprovázely, odpočívajíc v chladné skrýši. Protože od deště zmokl a nebylo slunce, které by ho zahřálo, začalo být človíčkovi zima, a proto třel své dlaně o sebe, aby si dopřál něco málo tepla. Jak pokračoval, všiml si, že mu od rukou jde lehká světelná zář. Stejně jako tehdy mu světlo dával jeho totem, tak i teď mu počaly dlaně svítit. Nejprve slaběji než svíčka, pak víc a nakonec musel uznat, že i jeho totem mu nedával takovou zář, jako nyní on prosvěcuje temný tunel sám.

Když přešel na druhou stranu, přivítala ho výrazná modř nebe. Konečně venku. Od jeskyně vedla vyšlapaná cesta na rozlehlou zelenou mýtinu, postavenou na mírném svahu. Tady by ho již žádná potopa překvapit nemohla. Tiše si posteskl na svůj milovaný totem, který mu dával své světlo a teplo. Ale co je tohle? V dálce uviděl podobný ne-li stejný totem, jako před jeho strastiplnou cestou v jeskyni. Zapomínaje na cestu a trápení, rozběhl se k němu. Stejně jako předtím se pod ním zabydlel a v noci si užil jeho světlo. Jenže něco již bylo na jeho daru zvláštní. Lidé, kteří krajinou procházeli, ho tu nějaký čas vídávali, jenže jednoho dne našli totem opuštěný.

Kdo ví, proč svůj totem opustil? Pro ty, kteří o jeho světlo stojí, je zde kůsek z něho k mání.