Dnes jsem vstala časně. Jistě všichni znáte takové to ,,těžké usínání,, s plnou hlavou nápadů a námětů, do kterých byste se nejraději pustili ihned. Tentokrát jsem byla trpělivá a počkala až do rána. Tedy až po celonočním převalováním ze strany na stranu jsem se konečně dočkala svítání.

S hrnkem teplé kávy jsem se pustila do svého obrazu, na kterém pracuji už několik týdnů. Ne tak, že bych na něm skutečně pracovala dnes a denně. Zkrátka jsou dny, kdy Můza líbá ze všech stran a pak jsou pro změnu zas takové, kdy dělá uraženou a nedostižnou. Každý umělec má vlastně takové komplikované manželství se svou Můzou a kdyby to šlo vystihnout vztahem na facebooku, nejlépe by to vyjadřoval status ,,JE TO SLOŽITÉ,,.

Při malbě mě navštívily trochu pochmurné myšlenky. Až tento obraz dokončím (varovný zvoneček v hlavě zvoní a přidává jízlivou poznámku: Jestli ho někdy dokončíš...), co s ním vlastně bude? Daruji ho? Prodám a nebo vystavím? Bude se někde jen povalovat? Kde skončí?

Víte, každého, kdo do svých děl ukládá kusy sebe sama, tyto otázky trápí. Už mi pár obrazů odešlo a dodnes se mi po nich stýská i když vím, že jsou v dobrých rukou. Rozloučit se s nimi však musím a já jsem jen zvědavá, kam pocestuje i tento a zda své poselství předá do správných srdcí. Nejprve je ale třeba jej dodělat.

Dopíjím voňavou kávu a říkám si, že by to pro dnešek stačilo. Další barvy už na paletu nalévat nebudu, abych neplýtvala. To by byla škoda. A navíc, kdybych ho dokončila, co by mě ráno tahalo z postele? No ne?