Onehdá, je to asi 2 týdny, jsem se zúčastnila víkendového semináře. V pozvánce stálo, že si tam (kromě jiného) vytvořím svůj vlastnoruční výrobek. Kreativita je mi vlastní (pomyslela jsem si), tak jsem zvědavá, čím mě překvapíte. Ha.

Seminář se odehrával v dřevěné horské chatě, a tak mně kolovrat a tkalcovský stav, trůnící ve společenské místnosti, přišel jako fajn dekorace. Jaké však bylo moje překvapení, když se zmíněný kolovrat, tkalcovský stav a hora ovčí vlny, staly součástí času věnovaného kreativní tvorbě. A tak, zatímco se většina účastnic semináře po okouknutí techniky práce na stavu a okusení práce na kolovrátku, jala píchati plsticími jehlami do smotku ovčího rouna za účelem vytvoření kuličky, jež bude základem osobního náhrdelníku, já měla cíl (v mých očích) vyšší. Já budu příst. Ha.  

U lektorky jsem si rezervovala zaučení ve věci předení na kolovratu. Paní J., z titulu své funkce jistě ta nepovolanější osoba, neb vlákna, nitě a příze jsou tématem její profese, mě usadila vedle sebe a pomalu mi ukazovala a vysvětlovala, jak odvíjet pramínek rouna, jak se s ním v prstech mazlit tak, aby vznikl kýžený výsledek. A já si v hlavě sumírovala status, který večer hodím na facebook. Něco jako "Lidi, umím příst na kolovrátku!" A pak to přišlo. Ha.

Přesedla jsem ke kolovrátku, nohy umístila na šlapátka, do ruky uchopila pramínek rouna a.... nic. Tak znova. Nachystat rouno, pomalu roztočit kolovrátek a.... konec, na který jsem měla navázat, je v čudu. Nevadí, to jsou ty začátky, utěšuju se. Tak znova. Nachystat rouno, pomalu roztočit kolovrátek a..... rouno se chytá!!!! Ale rup a nic. Asi jsem ho držela moc pevně. Tak znova. Nachystat rouno, pomalu roztočit kolovrátek a.... konec opět v nedohlednu. Trošku mě to začíná štvát, protože takhle jsem si svoje předení na kolovrátku nepředstavovala. Ha.

Ze židle na druhém konci místnosti se zvedá paní J. a přichází ke mně se slovy "URVI TO A ZAČNI ZNOVA". Dobře tedy. Urvu nepoužitelný koncec a začínám znova. A..... opět nic. A..... konec, na který jsem měla navázat, je v čudu. A... rouno se chytá!!! Ale rup a nic. A.... konec je opět v nedohlednu. Urvala jsem to a začala znova. Asi desetkrát. Nepomohlo to. Ze židle na druhém konci místnosti se zvedá paní J., nic neříká, ale v očích má výraz "holka, tohle nemá smysl". Opouštím kolovrátek a přeformulovávám svůj facebookový status. "Umím sedět u kolovrátku!". Dvě hodiny. Ha.

P. S. Neb nemám vlastní fotku ovečky, která by k výše uvedenému, pasovala podstatně lépe, vkládám vlastní fotku oslí slečny Toničky. Každé pondělí ji zajdu podrbat. Nevím, co si o tom myslí Tonička, ale mně kontakt s její heboučkou srstí dělá dobře. A připadat si jako osel mi přijde strašně fajn. ;-)