Když se na Fleru objevily blogy, řekla jsem si, že tohle tedy už ne!

"Nemáš čas, Týnko ( asi jsem schizofrenní, ale fakt si tak začínám říkat  ), nestíháš a tvé úspěšné slohové práce už patrně sežraly myši - jak je to dávno". Prostě věrna své zásadě - než něco nedělat pořádně, to raději vůbec -  jsem pár dní titulek s názvem Blogy totálně ignorovala!

No ale, nekoukněte se pod pokličku, když to z pod ní tak krásně voní! Nakoukla jsem, ochutnala a baštím tuhle mňamku od té doby několikrát denně. Mockrát jsem chtěla začít psát svůj první příspěvek, ale zblblá něčím, co se mi zažralo do šedých závitů... přemýšlela, nad úvodem, statí a závěrem. Jak strašně moc jsem dodnes záviděla všem, kteří začaly ( i ), nehledíc na to - kde.

Vzpomněla jsem si, jak jsem si kdysi - před  cca 20ti lety -  chtěla začít psát deník a milujiíc modrou barvu, vydala jsem se právě pro tuto záznamní knihu ( tak se myslím ty sešity v pevných deskách jmenovaly ) do papírnictví. Modrou neměli  a než bych psala do jiné, tak to raději nebudu psát vůbec! Chci tím říct, že to se sebou někdy nemám jednoduché !

Ale... je toho už tolik, co bych vám chtěla říct, že je nejvyšší čas začít!

Nu a protože mám ráda pohledy do zákulisí výroby a vzniku všeho krásného, co je na Fleru k vidění, začnu fotkou, která je stará skoro přesně dva roky ...

 Od té doby Kubík pravda, trochu povyrostl, ale když dorazí balík s trikama, má radost stejnou, jako kdysi.

Tenkrát se v trikách jenom hrabošil, dneska už je sám vyhazuje z krabice a třídí, tu podle barev a  tu podle písmenek.

A nakonec... tenhle příspěvek zase není tak špatný začátek. Protože nebýt malého Kuby   a mé mateřské, nebyla by ani moje malovaná trička!