Nepatřím mezi ty, kterým je tvoření zároveň i zaměstnáním. Nemyslím, že bych byla o to méně šťastná, protože moje práce mě neskutečně baví, ačkoliv je vší téhle flerovské na hony vzdálená. Považte sami, čekali byste snad, že programátorka, do morku kostí ajťačka jak vyšitá, bude bláznit s krajkou? Ani já bych na to nevsadila.

A ono přece. Je to báječný relax. Ventil. Můžu se vyblbnout. Na skicák ani foťák díky tomu nesedá jen prach. Nádhera. Paráda. Dřina... Správně, je to i dřina. Nevím, jak vy ostatní, kdo tvoříte jen ve volných chvílích, ale pro mě je čas vzácná komodita. Náročné zaměstnání, tenhle kreativní kůň (kdepak, žádný malinký koníček) a málem bych zapomněla na studium. Ano, ke všemu jsem se ještě zbláznila a upsala se k dalšímu studiu. Ačkoliv mám jeden titul z IT úspěšně zabydlený u svého jména, rozhodla jsem se zkusit ještě něco jiného, a tak jsem se dala na management. Koneckonců, šéfovat jednou sama sobě to chce mít nějaké znalosti, jak se uřídit.

Tak se zrovna šprtám na zkoušku ze sociologie a popíjím zvolna energeťák, abych urychleně dobila baterky. A hlavou mi proplouvají doslova tuny nápadů na další kousky, které tu chci později vystavit.

Vy všichni tady vidíte jenom ten závěr vší práce. Jenže to je opravdu jen špička ledovce, jak jistě rádi potvrdí ostatní kreativci zde přítomní. Prvotní je nápad. Ta prapůvodní myšlenka, která vás přepadla cestou v metru, večer ve vaně nebo u smažení řízků. Jedno kdy, jedno jak, hlavně všeho nechat a popadnout notýsek dřív, než mi ten samozřejmě geniální nápad odpluje za horizont. Tak to mám já.

Postupně si střádám myšlenky, přebírám je, pozměňuji a tvaruji tak, jak se mi líbí nejvíc. Když jsem konečně spokojená, může přijít další fáze - samotné tvoření. To už obvykle vím, po jakých barvách sahnout, jestli budu potřebovat korálky nebo třpytky. Naprosto přesně vím, jak má vypadat výsledek, teď se k němu musím jen dostat. Musím bez jakékoliv špetky samolibosti přiznat, že se mi nestává, abych něco na konci zklamaně uložila do šuplíku. I když jsem měla na začátku třeba odlišnou vizi, vždycky se do výsledku zamiluji. Obzvlášť náušnice jsou moje favoritky. Na náramky a brože jsem trochu macešská, ale oni mi to rádi odpouštějí.

Že je hotovo? A jak byste se o tom dověděli bez fotek? Zkusila bych vložit novinku s popisem, že jde o supr čupr náušky, ale nechtělo se mi je fotit. Takhle asi ne... Navíc tohle je sice nejpracnější část, ale taky moje oblíbená. Přijde mi, že teprve během focení vdechnu některým věcem duši. Prostě začnou žít vlastním živote a vypráví svůj příběh, až když se mi je povede zvěčnit. Obvykle po dlouhých hodinách obnášející spoustu aranžování, přesouvání, klení na sluníčko nebo naopak na jeho absenci. Tím je ale hotovo. Ještě fotky polechtat v počítači nějakou tou úpravu a je to.

Všechna tahle zlatíčka čekají na svůj portrét. Zatím hezky odpočívají v sáčcích a nechávají mě přemýšlet nad jejich příběhy.