Když jsem vkládala tento příspěvek : usměv prosim netušila jsem ještě, jak moc budu potřebovat za tři dny tuto radu.
Stalo se toho více smutného v minulém roce. Nebylo to ale způsobeno druhými lidmi. Byly to spíše nepředvídané události. Ale jedna nová zkušenost byla další zkouškou naší odolnosti. Když vyhoří dům je to velice smutná událost. Obzvlášť, když lidé ztratí střechu nad hlavou a s tím i nenahraditelné předměty spojené se vzpomínkami. To je moc bolestivé. Toto se nám naštěstí nestalo. Vyhořel domek starý více jak 150 let, který sloužil pouze jako zázemí na naší zahrádce. Spousta fotografií k mému zboží vznikla i zde. Můj muž, když byly děti malé nazval tento domek hrad Seburak podle jednoho dětského seriálu. A už mu to zůstalo. Někdo ho zapálil. Zatím nevíme, jestli to byl zlý úmysl, nebo neúmyslný čin bezdomovců. Ale díky tomu, že jsme sháněli v archivu plány domu pro projektanta na opravu střechy jsme se dozvěděli zajímavou historii tohoto malého domečku. Jak skromně se dalo dříve v rodinách žít. Učíme se, že každá zkušenost člověka i ta neradostná ho může posunout o kus dál. A tak se chci i musím do toho zrcadla usmívat co nejčastěji a neztrácet víru v dobro člověčí.
S dovolením sem vložím kousek té historie, pokud vás bude zajímat:
