Ještě před několika měsíci jsem netušil, že mě taky může něco takového potkat.

Někdy vloni na sklonku léta jsem někde náhodou zahlédl odkaz na stránky fler. Po pár dnech jsem si vzpomněl a nahlédl na ně. Udělaly na mě dojem. Před lety jsem se zabýval poměrně intenzivně specifickou rukodělnou činností a její produkty v hojné míře krkolomnými způsoby prodával. Pak dostala přednost kariéra, následně rodina, ale zůstaly sklony k výtvarnu a pěkným řemeslným věcičkám. Po shlédnutí tohoto webu mě tedy začala pronásledovat myšlenka, že bych mohl někde v koutku půdy najít a oprášit krabičku s mými produkty a polotovary z doby minulé a zkusit s nimi znovu dělat radost sobě i jiným.  

Jako první měla radost moje pořádkumilovná manželka. Když jsem na podzim krabici na půdě vyštrachal a přemístil ji úmyslně na viditelné místo, tak jako to umíme jen my muži. Tady mi další týdny připomínala můj záměr a čekala na okamžik, kdy budu mít čas na to aby vztah mezi mnou a flerem nabyl intimnějšího rázu. Ta chvíle nastala v povánočním čase. 

Ponořil jsem se do stránek, zaregistroval se a zjistil podrobněji co a jak. Pak jsem vytáhl ze starých zásob pár ukázkových kousků a jal se připravovat fotografie. To už bylo po Silvestru a začínal mě tlačit čas -  během pracovních dnů něco stěží nafotím, uvažoval jsem vcelku realisticky. Venku sice sníh, ale podmračeno, světelné podmínky hrozné a já jsem se stolní lampičkou připravoval nejvhodnější kompozici pro fotky. Nebyl čas na hrdinství, jak by řekl jeden můj známý, světlo nesvětlo, to odpoledne jsem viděl jako poslední reálný termín. Když jsem proběhl fotky ostatních, žil jsem v domnění, že to nebude problém. Tipoval jsem to tak na hodinku. Realita mě brzy vyvedla z omylu. Bylo z toho celé odpoledne a nejen proto, že po hodince se mi rozhodla pomáhat s focením i má čtyřletá dcera... Končil jsem už za šera. Fotky jsem hodnotil jako příšerné, ať už byly nasvíceny jakkoliv. Od té chvíle patří můj obdiv všem, kteří dokážou udělat z fotky relativně nefotogenického produktu malé umělecké dílo (a že jich tu nacházím požehnaně).   

Po "fotografickém odpoledni" nastal "večer retušování a barevných úprav". Usínal jsem až k ránu. S pocitem, že ačkoliv jsem tomu věnoval tolik času, výsledné snímky nestojí za moc. Nasledující den jsem k sobě přestal být tak kritický. Byl to poslední den volna a potřeboval jsem ty zpropadené fotky dostat na web. Protože jsem si to nechal až na večer, byla z toho další "noční". Přestože CTRL-C a CTRL-V byly neustále v pernamenci. 

Pak přišlo první milé překvapení. Zatímco jsem se trápil s umísťováním snímků a popisem produktů, objevila se první reakce. Světe div se: první komentář, první srdíčka, zařazení do Flerboxu... Byl jsem sotva v polovině a vy už jste si mě našli. Lépe napsáno našly, protože ženy tu vedou na plné čáře, jak zjišťuji. To ráno jsem usínal se sladkým pocitem, že už mám první nadšence. A tato skutečnost udělala nadšence i ze mne - nadšence fleru. Byl jsem vtažen do této komunity. Začal jsem hledat své oblíbené, založil si první vlastní Flerbox a mám pocit, že je to ten nejhezčí Flerbox se všech. Rozdávám srdíčka, prostě na fleru žiju. Přiznám se vám, ale šéfovi to na mě neříkejte! Víte kam míří mé první kroky, když v práci zapnu počítač? Do mého profilu. Kolikrát mi kdo co shlédl (mám pocit, že mé věci se shledavají a ne zhledávají) a co na to řekl. 

Občas zabloudím i do položky objednaného zboží a tam... ? Tam je zatím klid. Inu předvánočnímu běsnění na fleru jsem se prozřetelně vyhnul. O krabici, ve které jsem doma na skříni nechával zrát své poklady, v té době ještě nikdo z vás nevěděl. Ale jejich čas ještě přijde, nebude věčně jen začátek ledna. A když bude dál v položce prodaného zboží nula? Nic se neděje. Nadšenců už mám devět, topuju, tak jak se má... , už mi píšou i první kamarádky. Prohlížm si tu vaše krásné výtvory a dobře se tu bavím. To pro mě není málo. Už jsem váš.