Knížku Antoine de Saint-Exupéryho s názvem Malý princ mám opravdu moc ráda, pro jeho laskavost a moudro. Na první pohled pohádkový příběh, který ovšem neosloví vždy jen děti, ale také spoustu dospělých čtenářů. S Malým princem jsem se poprvé setkala až na střední škole - kde jinde než vhodině českého jazyka. Naše učitelka, která přes přísný zjev byla ale opravdu moudrý a hodný člověk, kterého si ještě dnes moc vážím, nám jej četla skoro jako večerníček dětem a já jsem si představovala jak místo ve tvrdé neforemné lavici, sedím u teplého krbu, v němž poskakují plamínky ohně, zachumlaná v dece a za okny sněží. Její přednes k těmto myšlenkám přímo sváděl. A tak jsem si první čtení Malého prince opravdu užila. Po čase jsem objevila zapadlou knížku s ošumtělým hřbetem v manželově knihovně a od té doby ji mám stále při ruce. Když se člověku honí hlavou chmury, chce se odreagovat, potěšit sebe samu, je nejlepším společníkem. A tak není divu, že jsem se odhodlala figurku Malého prince ztvárnit i po svém.