Když jsem sestavovala svoji nominaci "Dědo,pojď si hrát",honily se mi hlavou vzpomínky na mého dědu,který už mezi námi řadu let není a v souvislosti s tím,na moje dětství.Byli jsme vesničtí prevíti kterým nebylo nic svaté,když si místní JZD postavilo na poli stoh z balíkované slámy ve tvaru pyramidy,zaručeně z něj byl brzo hrad s cimbuřím.Staré půdy byly "naše" ,kdejaká lumpárna se řešila pár pohlavky a všechno bylo tak nějak jednodušší.Že jsme do chmelnicových sloupů natloukli tolik hřebíků,že je pak děda celé odpoledne vytahoval ? Že při našich  hrách občas někdo skončil přivázaný ke stromu ? Do školy se chodilo obvykle pěšky,vždyť jsme to měli jen 2km ,nepamatuji se,že by mě někdy rodiče vezli autem.

Doba se změnila a já marně hledám ten zlom,kdy to všechno začalo jít do kytek.Není to jen tím,že děcka zlenivěla a mají víc kamarádů na netu než v celé ulici,že zmizely plácky na hraní,kde rámus a sem tam vytlučené okno bylo na mávnutí rukou.Začali jsme se o své děti víc bát a ,bohužel,oprávněně.Vozíme je až před školu a vyzvedáváme tamtéž,vozíme je na kroužky,organizujeme jejich volný čas.Prostě jsou pod kontrolou.A když se přeci jen najde pár rošťáků,kteří se vymknou té kontrole a někde něco vyvedou,už se to nebere jako klukovina,ale nezákonné jednání nezletilých.Které přetřásají noviny,schází se kvůli tomu výchovná komise a sociálka řeší zda rodiče své dítko nezanedbali a hledá se díra v plotě,kudy ti výtečníci utekli.Bohužel policajt,který je načape a přivede rodičům až na práh bytu či domu už není pan XY ze sousední ulice,ale neznámý člověk,který je nesmí proplesknout ač ví,že to je to nejúčinnější řešení.

Blíží se svátky a každý,kdo má děti,vybírá ten nej dárek.Kdyby to šlo splnit,dala bych těm dětem ,alespoň nakrátko,tu volnost a možnost řádit jak jen by to šlo.S oblibou říkám,že vypustíme dravou zvěř a počkáme,až se unaví.Potom se  jim umyjí obličje,aby si rodiče domů odvedli opravdu to svoje,odbahnili a polospící ,utahané,ale neskutečně šťastné  děti uložili spát.