Že kromě orientace s mým vztahem ke včelám taktéž něco nebude v pořádku, se ukázalo poměrně záhy; asi ve čtyřech nebo pěti letech kdy jsem si na trávníku šlápla na včelu a jediné, co se v následujících dnech dalo navléknout na odulé kopyto, byla babiččina rozhňápnutá kostkovaná bačkora. Tato první zkušenost mi dovolila pochopit, že včela je bestie bodavá, které je lépe se vyhnout. Obzvláště tehdy, když jak vidno, má jeden na včelí jed alergii...

Babička luženská jezdila jednou za rok na pár dní ke dcerám na Moravu a okamžik, kdy za ní zaklaply dveře vlaku, býval v mém dětství okamžikem, kdy se do babiččiny kuchyně stěhoval na starý kabát pes a já. Já teda ne na kabát. Děda byl svéráznou figurkou a aby se nenašpinilo nádobí, hřál nám oběma v plechovce přímo na kamnech maďarský guláš v konzervě. Jediným jeho ústupkem byly dvě lžíce a to proto, aby jeden z nás nemusel čekat a krmě mu nevychladla. Když ho přestal bavit guláš v plechovce, zašli jsme si na biftek se šunkou a s vejcem do hospody (nebyla tu babička lamentující nad tou rozmařilostí) a ve zbytku času jsme byli buďto v lese nebo u "bedny", pokud tam byl zrovna nějaký sportovní pořad ("ty nám to dneska nandaj, ty Švejcaři") nebo Ein Kessel Buntes ("koukej, jen se podívej na ty šmrxky, jak zvedaj nohy!").

Děda byl včelař. A co čert nechtěl, bodavé bestie se začaly rojit v době, kdy babička odfrčela na Moravu. Děda měl spoustu kravských nápadů a ten, aby se šel desetiletý alergický harant (rozuměj já) podívat, jak bude sundávat z jabloně roj, byl z těch nejlepších. Babička, která by to zarazila se slovy: "Dědku, když nemá rozum to dítě, měl bys ho mít aspoň ty", tady nebyla.

Majka z Gurunu byla proti dědovi hadr. V jakémsi skafandru, s kuklou na hlavě a v obrovských rukavicích jako by vážně "spadl z oblakov". Vylezl na žebřík a pod ním jsem stála já, v šortkách a tričku, ježatou hlavu bez pokrývky. Děda mě ujistil, že včely mají jiné starosti a mě si ani nevšimnou a kdyby náhodou přeci jen, stačí se nehýbat. Jo, řekněte desetiletému pískleti, aby se nehýbalo, když mu začne bzučet mrcha medonosná ve vlasech. Jasně, že se ze mě v tom okamžiku stal větrný mlýn. A ježto jsem v tu chvíli nabyla přímo zázračnou schopnost sprintu (škoda, že tam nebyl někdo se stopkami), chytila jsem jen tři. Dvě do vlasů, ale třetí Mája měla mušku jako Kateřina Emmons a jebla mi zákeřně žihadlo přímo mezi oči.

Navzdory otékajícímu ksichtu jsem dojela pět kilometrů na kole domů. Rodičovstvo pohled na žabáka od Disneyho s koulemi místo očí a úzkými čárkami uprostřed ustálo, ale tříletá sestra začala vřeštět tak, že mi máma půjčila své sluneční brýle, na něž jsem se jinak nesměla ani podívat. A vcelku rozumně rodinná rada rozhodla, že s tímhle se každopádně musí na pohotovost.

V čekárně bylo v okamžiku našeho příchodu prázdno, ale během multilaterálního vyjednávání, zda si laskavě nechám píchnout kalciovku či nikolivěk,  se docela slušně zaplnila. Měla jsem dojem, že tři bodnutí už na jeden den byla až dost. Jak už to tak v životě bývá, zvítězilo nakonec hrubé násilí. Ale nedala jsem kůži zadarmo, tři mě museli držet a pokopáni byli řádně, o vřískotu ani nemluvím. Ale co, aspoň se jim zase čekárna trochu vyprázdnila, klientela musela zákonitě nabýt dojmu, že v ordinaci jde o život.

Bodavému hmyzu se vyhýbám celý život jako moru, jakmile kolem mě cosi zabzučí, jsem-li sama, zbaběle zdrhám; mám-li obecenstvo, předvedu kvalitní hysterický oblouk a požaduji okamžité zahnání nepřítele. Dávám si takový pozor, že se mi dlouhá desetiletí podařilo přežít bez žihadla. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, respektive do lesa bez antihistaminik, až se ucho utrhne a včela přiletí. A tak jednoho krásného dne v lese najednou cítím, že mi cosi pochoduje ve spodním prádle. Následuje lehké píchnutí, odhrnu podprsenku - a byla tam. Mája pitomá. Bez obecenstva nemělo smysl vřeštět, aspoň jsem tu zrádnou mrchu, která vlezla, kam neměla, rozdupala na kaši. Vcelku zbytečně, ale ulevilo se mi.

Normální člověk by v tomto okamžiku vyrazil z lesa do civilizace, obzvláště tehdy, když signál mobilu ani neťukne. Blbec se zamyslí a moudře si řekne, že ta alergie třeba těmi dlouhými lety přešla a klidně v lese zůstane. Ano, jsem blbec. Když mě zhruba za půl hodiny začala brnět tvář, vůbec jsem si to už se včelou nespojila. Napadlo mě, že asi zub. Ovšem hučení v uších už napovědělo, že TOHLE teda asi zub nebude. Do civilizace jsem dolezla s vypětím všech sil. I tuhle včelu jsem přežila poté, co jsem prospala dva dny jako Šípková Růženka.

Do lesa chodím stále bez prášků, kdo by na to myslel a kdo by se s nimi tahal, ale ve všech lesích, do nichž chodím, už máme signál jak víno. A když budou doma chtít, abych přežila (kdo by jim taky vařil?), ať si mě najdou...

Kdyby byli v Čechách kolibříci, ochotní mi opylovat zahradu, včely bych zrušila. Takhle mezi mnou a jimi zavládlo (z mé strany víceméně vynucené) příměří. A navíc - dokážou udělat med. A protože geny jsou divná věc, pořídila si má mile praštěná sestřenice k již tak dost velkému zvěřinci včely. Snad se s nějakou sklenicí "pochlapí".

Když jsme po dědově smrti vyklízeli včelín, zjistili jsme, že byl vskutku víceúčelový. Lahví a placatek od rumu, borovičky, slivovice a jiných nápojů tam byl vagón. Docela by mě zajímalo, co za těmi boudami bude mít sestřenice. Protože jak říkám, "geny jsou svinstvo"...

Sestřenice "pčely" aktuálně, 19.3.2013.