Osamění se bojím, to je jasný, asi jako každej. Ale samotu, samotu mám ráda. Nevadí mi. Nenudím se. Nechybí mi lidstvo, ani trochu.  Ani na šálek kávy.

Kafe si vypiju nejradši sama, společnost psa a kočky je dostačující. Nemelou pantem. Nevyžadujou odpověď či názor. Mlčej, jsou plni lásky ke mně a pohodlně se povalujou po mým boku.

Pro pocit příslušnosti k lidský rase mi bohatě stačí slyšet z dáli poťukávat kladívko, vrtat (do panelu), nebo pořvávat (na) haranty.

Ne, nevyhýbám se lidem cíleně. Když na to přijde, bývám ve společnosti ráda a bavím se skvěle. Jen jsem v posledním období nějak přesycena. Slov, lidí, jejich (i svých) činů.

I navštívila jsem onehdy svoji milou psychiatričku s tím, že se nutně musím vymanit. Odejít do ústraní. Vypnout. Na chvíli.

"Já vás, Zuzi, doma nechám. Já vidím, že to potřebujete. Jenže, mám strach. Mám strach, že mi zvlčíte. Že mi celý den nevylezete ze županu. Že nevytáhnete paty z domu. Toho se obávám."

Donutila mě přísahat na vše, co mi je svatý, že budu chodit mezi lidi, že o sebe budu pečovat, že budu aktivní a akční, a že se jí teda nebudu v tom županu válet celej den.

Župan jsem dodržela. Župany totiž nenosím. Nesnáším, když si ho někde přisednu.

Jo, takový polodlouhý domácí triko, bohatě zdobený výšivkou a flekama po guláši nebo koprovce, to je jiná. Ale o tom řeč nebyla

Nicméně jsem si pořád říkala, že to mám pod kontrolou. Že když budu chtít, tak si ty rozcuchaný vlasy prostě učešu. Když budu chtít, že si ty nehty opiluju, obočí vyškubu, a že si přiheftnu ten knoflík, co visí z kabátu jako oběšenec. A nebo že otevřu ten necesér, co na něm mám napsáno Bobrovy šminky, z doby, kdy jsem byla vtipná a líčila se, a že si zase vykouzlím na obličeji tužkou na oči a tvářenkou cosi, s čím zapadnu do lidstva.

Vlastně ani nevím, kdy se to zlomilo. Kdy jsem zvlčila.

Včerejšek mě zastihl takříkajíc in flagranti. Zastihl mě, kterak, nečesána a téměř nemyta, uvolňuji kousek místa na kuchyňském stole;  jak odsunuju stranou včerejší nákup, klubka vyšívacích přízí, notebook a knihu o prokrastinaci, a dělám Zuzce II. místo na talíř s lehkou večeří.

Až sem by to ještě šlo. Vždyť i tu večeři jsem jí připravila sama.

Jen ten příbor ... Vrozený pud hospodyňky mi zavelel, že příbor nemůžu jen tak položit na stůl (ubrusu kvůli možným kočičím přeskokům nemaje). Tak jsem ten nůž a vidličku, se vší úctou ke strávníkovi, položila napravo od talíře ... na paragon z Lídlu.

Tak já teda nevim, pani doktorko.