dávné časy v stromech zrají
svorně šumí nebo spí
kůra jejich paměť tají
někomu ji napoví

kráčej těmi lesy tiše
pohleď v kmeny letité
čas je pevnou rukou píše
vše je do nich vyryté

když to stromům dovolíme
i z nás budou kousek mít
- jednou, až se nevzbudíme,
můžeme se do nich skrýt