Seděla jsem na lavičce poblíž autobusového nádraží Na Knížecí v Praze. Měla jsem dost těžká zavazadla, která ztěžkla po mých hojných nákupech knih a věcí, které by se mohly třeba hodit. Seděla jsem a čekala. Najednou kolem prošly naše dvě snědé spoluobčanky, které člověka přimějí, aby zvýšil ostražitost nad svými cennostmi. Kde se vzala, tu se vzala samozvaná vědma, kartářka a léčitelka v jedné osobě z jejich řad (tak trochu znám tohle divadýlko, které může mít za cíl pláč a skřípění zubů, když by člověk zjistil, že je třeba bez dokladů a peněz). Přistoupila ke mně a říká mi hlubokým hlasem, že já musela projít mnoha zkouškami, že jsem smutná a zklamaná a ať se jí nebojím a dám jí ruku. Řekla jsem si, že spolupracovat bude rozumější. Navíc jsem byla dost unavená a nějak jsem neměla sílu na nějaké dohadování se. Škoda, že se do textu nedá vložit ta hloubka a podmanivost jejího hlasu. Vytáhla tarotové karty a začala s nimi míchat a mluvila stále tím podmanivým hlasem, že prý jestli bydlím s rodiči, tak jsem řekla, že ano a ona, jestli bych se chtěla osamostatnit a já na to, že samozřejmě. Pak mi řekla, že jsem velice vášnivá a že se kolem mě pohybuje někdo, kdo o mě stojí nebo po mně touží (únava mi žel bohu trochu utlumila schopnost zapamatovat si řečené). Pak se zeptala na přítele, tak jsem řekla, že žádný není a ona né né né, tak jsem jí řekla, že je jich několik, ale vlastně žádný není ten pravý. A ona zase (a teď už začínají správné seky), že prý jsem se nedávno bála, že jsem těhotná, tak jsem řekla, že to jsem se opravdu nebála a usmívajíc jsem jí řekla, že to opravdu ne. A ona začala křížový výslech, jestli beru nějakou antikoncepci, tak jsem řekla, že ne. A ona na to, že si musím dát velký pozor, abych neotěhotněla (chtělo se mi vyprsknout smíchy - dobrých pět let netoužím po mnoha jiných věcech, než mít dobrého partnera a být schopná otěhotnět). Vypadala jsem v jejích očích asi dost mladě, protože se mě ptala, jestli studuji, tak jsem řekla, že to opravdu ne (neřekla jsem, že jsem promovala před šesti lety). Pak byly nějaké řeči o tom, že toužím po partnerovi, který mě bude ctít (tak to by se dalo zformulovat, že ano) a že budu v životě úspěšná, moc úspěšná. V tu chvíli přicházel jeden z mých pseudopřítelů a já se dotyčné omluvila, že už se s ní bohužel nemůžu bavit protože přišel ten, na koho jsem čekala. A teď se vědma sekla dokonale a byl to trapas nad trapasy, protože mu řekla, že má krásnou dceru, která bude úspěšná. Tak jsem se ušklíbla, vlastně jsem se spíš držela, abych se moc nesmála a říkám mu, že vidí, jak má už starou dceru. Nevím, co řekl on, ale ona znejistěla a chtěla vědět, kdo tedy jsem, tak řekl, že přítelkyně. Myslím, že v tu chvíli měla vyklidit pole, ale v okamžiku, kdy přicházel, tak začala s tím, co jí dám, že mi vykládala osud, co jí dám, že mi vyložila karty. Neměla jsem v úmyslu jí dávat nic, ale ona byla tak neodbytná. Nu a dotyčnému říkala, že je kartářka a léčitelka, že vidí, že je nemocný člověk, který hodně vytrpěl a že kde bydlí, tak tam by nechtěl už bydlet, tak jí řekl, že se mýlí, že tam bydlet chce. Obrátila se na mě a tím hlubokým hlasem mě oslovila křesním jménem (na které se zeptala už na začátku) a ptala se, co jí tedy dám. Tak jsem zašátrala v taštičce a podala jí svazeček sušené levandule. Škoda, že někdo nezachytil její výraz v tu chvíli. Podívala se na ni a zeptala se, co to je, tak jsem jí řekla, že to je levandule. Zeptala se, jestli na to mám alespoň sáček, tak jsem řekla, že nemám. Byl to pro ni signál, že tady jí pšenka nejspíš nepokvete.

Jen jedna věc mi utkvěla pod kůží a to, že jsem byla nazvána přítelkyní. Já jsem nechtěla sama nic říkat, protože ten náš vztah je tak komplikovaný, že by se těžko našla škatulka, do které ho zařadit. Byla jsem unavenou přítelkyní pana ministra, jak mě v žertu před ní pojmenoval. Když odešla, tak jsem toužila být někde úplně úplně jinde, třeba klidně s ním, ale na místě, kde bych se mohla schoulit do klubíčka a třeba ani nemluvit.