Asi mě to dostalo...

Z ničeho nic, už jsem nedokázala být v klidu. Furt nějakej spěch a napětí.

To nebyla ta Romana, kterou jsem znala. Ta Romana, která si udržovala klidnou hlavu a pohodovej život.

Tohle byl někdo cizí. Někdo, kdo přišel z venku. Nelítostně začal předělávat nastavení mysli do polohy PODRÁŽDĚNÁ, NERVÓZNÍ a USPĚCHANÁ.

Přišel asi takhle...

Ono to na začátku působí neškodně. Taková slaboulinká droga. Takovej kámoš. Dobrák, co potěší, zvedne náladu, zažene chmury. Přijde ani nemrknete. Sami mu totiž nastavíme náruč. Sami ho pak voláme. Má kouzla, která omámí smysly a okouzlí mysl. Blikačky, točičky a zapínátka. Každá na jinou část nás. Přichází sice pomalu, po kouskách, po kouskách si nás krade, ale o to silněji pak drží a utahuje sevření. 

A my si nemůžeme pomoct...

Nejde to. Je to síla. Svou dávku potřebujeme furt. Ráno, když otevřeme oči, na záchodě, na jezdících schodech, v obchodě, při hraní s dětma, při řízení, v restauraci, v hospodě, na rande, na procházce, na, na, na... Ale není to veselá melodie. Tolik minut. Tolik života.

A pak jsme nervózní...

Myslíme, že máme jen moc povinností. Málo času. A přitom nám chybí jen svoboda. Svoboda v nezávislosti. Prostě nemuset si dát dávku. Nemuset tam utíkat. Nemuset se porovnávat. Nemuset to používat jako štít. Jako útěk od duše. Od problémů, lidí, doteků, opravdové lásky. Ale tohle všechno nám to vezme. Časem tělu začnou chybět doteky, láska.... Realita.

Začíná to nervozitou...

Ale, když to nezastavíte, sebere Vám to život.

Tak seberme odvahu...