A je to tady. S překročením padesátky mě zachvátila panika.
"Padesát let! To už jsem stará baba! Co mám dělat, co mám dělat!!!"
Trvalo to asi měsíc. Pak se ty strachové hormony zase rozpustily a mozek zase začal normálně fungovat. Padesát let? No a co? Dneska žádný věk. Tělo zatím funguje, do důchodu přece jen ještě daleko a dokud mám zdravé ruce, ještě se toho můžu spoustu naučit. A co je na tom věku to nejhezčí? Ten nadhled. Co mě rozčílilo ve třiceti, dnes přecházím s lehkým pousmáním a myslím si své. A mám klid. A to je oč tu běží.
   Vždycky se mi líbily staré věci. Teď už vím, proč. To jejich tiché letité bytí, které se odráží v jejich vzhledu. Tu škrábanec, tam ohmatané místo, tuhle dírky po již odstěhovaných červotočích... Obdivuji lidi, kteří dokážou ze staré veteše vyčarovat historickou nádheru. Proto ráda navštěvuji muzea a skanseny. Všechny ty džbery, ošatky, košíky, svícny... představuji si, jak vypadala hospodyně, která u světla svíčky vyšívala polštář nebo háčkovala přehoz na postel. A mám sto chutí sednout si k ní a nechat se učit. Kdyby tak měl den sto hodin! Tolik toho nosím v hlavě a nedá se to stihnout.
   Když jsem si to tak pěkně srovnala v hlavě s tím mým věkem, pustila jsem se do zcela nové činnosti.
Pedig. Nikdy jsem se o něj moc nezajímala. Kdysi jsem letmo zahlédla jakousi misku a byla zelená. Fujtajblově zelená. Nevím, proč, ale nabyla jsem dojmu, že pedig je něco jako PVC bužírka, ze které se kdysi dělaly velikonoční mrskačky (žíly, tatary, korbáče...dle regionu). A švihanec děsně bolel. Teprve před pár lety jsem k mému překvapení zjistila, co pedig doopravdy je a zaujala jsem k němu mnohem přívětivější stanovisko. Loni na podzim jsem sebrala odvahu, zakoupila první kolo a s velkým sebevědomím jsem se pustila do boxu na DVD. Když i čtvrtý box vypadal jako po pěti pivech, uznala jsem, že bez formy to nepůjde. Než mi v truhlárně udělali formu, zkusila jsem oplést dózičky od Tescomy. Už to bylo lepší a pedig mě školil dál. Už jsem pochopila, že tenhle materiál zpracovat, to je pořádná fuška. Prý u toho vypadám, jako zápasník sumo. (Moooc vtipný...) Horší bylo, že jsem si něco natáhla na pravé horní paži. V určitých polohách to bolelo jak hrom. Naštěstí tady máme Harcovku. Pravidelné cvičení přineslo své ovoce a dnes (září 2015) už je skoro po bolesti. 
   Následovaly různé pokusy o poklop proti mouchám, o velkou ošatku na pečivo, o další boxy na DVD. 
Jednou ráno jsem se vynořovala ze sna a v tu chvíli mě to napadlo. KABELKA!!! Upletu si kabelku. Jako forma mi posloužil malý oválný kyblík od malířské barvy a už jsem jela. Během pletení jsem si ujasnila, že do košíku vložím jedině riflovinu. Odložených džínů mám aspoň sedm...
Kabelečka byla přesně podle mých představ a sklízela obdiv. A tak jsem se pustila do mé první kolekce. Snad si časem najdou ta moje rozverná dílka cestu ke svým majitelkám a budou jim dělat radost.