Na jaře letošního roku přišla do kanceláře kolegyně a mezi řečí pravila, jak je to jaro krásné, má nové ovečky a hezky se jim daří a tak by bylo fajn v létě nechodit do práce….

V ten moment mi problesklo hlavou: „Když má ovečky, má taky vlnu…“ Protože své nápady impulsivně uskutečňuji ihned, zeptala jsem se, jak je to s tou vlnou. „Jo, mám doma nějakou ostříhanou v pytli a nevím, co s ní mám dělat“. Slovo dalo slovo a igelitka vlny se přestěhovala ke mně.

Nastudovala jsem návody, jak vlnu vyprat a pustila se do toho. Namočila jsem jí do kbelíku s vlažnou vodou a poctivě jemně máchala a máchala, sušila a máchala a sušila... Venku bylo sluníčko, práce šla od ruky jedna radost. Co s tím ale dál? Sehnala jsem kramle na vyčesávání a zkusila první pokus. Skončila jsem s poškrábanýma rukama, ale hrdě jsem měla první chomáček jemné vlny.

No jo, ale na čem to upředu? Zkusím vřetánko. A opět jsem sedla k internetu a studovala a sháněla. Jenže mnou poctivě vypraná vlna byla příliš odmaštěná, tedy krásně voňavá, ale suchá a příst moc nešlo. Zakoupila jsem tedy dětský olejíček a vlnu znovu namastila. Nyní voněla jako miminko a už šlo i předení. Ale je to příliš pomalé. Budu muset zvýšit produktivitu „práce“…

Objednala jsem si kolovrátek a znovu „zlatý internet“. Jak to ti naši předci dělali bez této informační vymoženosti?

A protože na kolovrátek zatím čekám, musím si udělat nějakou zásobu materiálu na předení. U známých jsem se poptávala, zda by nebylo rouno a minulý týden si mi ho „trochu“ podařilo sehnat. Byly to dvě krabice od banánů a jeden žok od chmele (je to asi jako pytel od brambor). Vše napěchované surovou vlnou.

A teď to teprve začalo být zajímavé. Vlna je prostě všude v bytě, v různém stupni zpracování.

Nejprve se rodina nemohla asi týden koupat, protože ve vaně je vlna. Naštěstí máme sprchový kout a tak jsme netrpěli nedostatkem hygieny. Ale moje záda trpěla, při opakovaném máchání, ždímání a přenášení vlny.

Protože jsem tvor pohodlný, napadlo mě využít moderní techniku. Na zkoušku jsem dala vypranou vlnu do pytlíku na praní jemného prádla šup s ním do sušičky – program vlna. Po vyndání jsem zjistila, že se s vlnou nestalo nic. NIC. Voda z vlny vytekla a zůstala na dně bubnu sušičky, takže se rouno povalovalo 45 minut ve vodě a to bylo vše.

Co s tím dál? Zkusím opatrně vyždímat. Ale ouha. V pračce je obsazeno. Poprosila jsem naší kočičku, jestli udělá místo a po delším smlouvání o pamlsek souhlasila a vylezla. Na její místo jsem vložila pytel s mokrým rounem a pustila ždímání. A věc se zdařila! Rouno bylo krásně vyždímané a bez žmolků. Super! Jenže je potřeba ho dosušit. A tak přišel na řadu sušák. Jak rouno schlo, začalo propadávat mezi jednotlivými příčkami sušáku. Ale jsem přece šikovná…. Položila jsem na sušák tkaninu, přikolíčkovala a na vrch rozložila vlhké rouno.

Ještě, že moje rodina má se mnou svatou trpělivost. Ale zase to nedělají nezištně. Už čekají na teploučké ponožky a vestičky z ovčí vlny. To si ještě počkají…

Když už jsem ve zpracování došla téměř k velkovýrobě, zkusím barvit. Nice lepšího,než zbytek potravinářského barviva nemám. Nejdřív mojí oblíbenou modrou. A pak hned červenou. V hrnci to bublá, ale příze pořád nechytá barvu. Zkusím přilít ocet a nechat vychladnout. A najednou – zázrak. Všechna barva je ve vlně a v hrnci jen kalná voda. Tak ono to asi přeci jen půjde…. A opět suším, kde se dá…..

Modrou už jsem zkoušela na hotovou přízi v přadýnku. Červenou barvou zkusím jen surové rouno, a nevím, zda pak půjde i vyčesat?

Šlo to, a docela pěkně. Tak teď už jen ten KOLOVRÁTEK a dostatek času. Díky mé tolerantní rodině se mohu takto doma „vyřádit“.

JEŽÍŠKU, POSPĚŠ SI s tím kolovrátkem…!!!