Tohle je můj pracovní stůl. Složený ručník ulevuje namáhaným karpálním tunelům na zápěstích, ale k čemu tam proboha jsou ty dětské omalovánky?

Jakmile jsem vzala tužku do ruky, postavil se mi otec lékárník za záda se spoustou cenných rad: „Papír je třeba pokreslit, nelze jen tak čmárat, obrázek nutno dokončit, okraje nepřetahovat, tužky ořezat, štětec vyprat, vodovky nezaprasit, meruňka není fialová (já to vím, ale já tu fialovou prostě miluju!)... No co to zas děláááš!!!“

Všechno muselo lícovat a být precizní, neušmudlané, nerozpité, v přesných mantinelech. Oslí uši jsou zločin proti lidskosti a při psaní je bez výjimky povinné mít pod rukou piják.

Ostatně psaní bylo kapitola sama pro sebe, šlo mi jak praseti levou zadní a pořád jsem nedokázala udržet sklon. Nějakou dobu mi byl tolerován opačný, pokud aspoň ten bude mířit jedním směrem. Co mi ovšem nebylo tolerováno, byla tvořivost. Když jsem řádku, na niž jsem měla psát slovo „hoši“, ukončila výrazem „koš“ („i“ se tam už nevešlo a „hoš“ přece nic neznamená), místo očekávané pochvaly vypukl řev. Jsem nepozorná a ještě si vymýšlím a lžu a bylo po rodinné náladě i po Večerníčku.

Z tvořivce drábem

Na Hollarku jsem nakonec prolezla po vyučení prodavačkou, ale excelovala jsem tam v matematice (jak překvapivé). Zátiší i portréty měly správné proporce, lidi si byli podobní, vše bylo detailně „vyšuftěné“, jen život tomu chyběl. Nejvíc mi šly rýsované kompozice z písma. Čím jsem byla starší, tím míň jsem se uměla odvázat. Nakonec jsem malování zavřela do šuplíku a dala se do psaní (kromě výuky správných tvarů písmenek mi do něj naštěstí nikdy nikdo nekecal).

Než jsem se nadála, stala jsem se z tvořivé a vesele píšící redaktorky přísnou editorkou – drábem hlídajícím gramatickou i věcnou správnost a peskující druhé, že nemají „přetahovat“ a vymýšlet si, zato musejí držet styl, dělat mezititulky a psát správně vlastní jména. Časem tvořivost definitivně umřela na všech frontách, nic mi nešlo, nic mě nebavilo...

Omalovávej a přetahuj!

Pak jsem potkala vědmu Elišku a vyprávěla jí, jak jsem ztratila radost i nápady a je ze mne jen vysušená a vynervovaná hlídačka interpunkce. „Kup si omalovánky, vymaluj si je, jak chceš, a hlavně přetahuj,“ poradila hbitě.

A tak jsem seděla nad obrázkem ředkvičky s oblíbenou světlemodrozelenou a fialovou pastelkou v ruce a přišlo mi, že by možná bylo snazší začít spoře oděná tančit kankán na rušném přechodu. Když jsem konečně sebrala odvahu, hned jsem zlomila špičku (jak jinak než ostře ořezanou!). Nacpala jsem ji do verzatilky a než jsem se nadála, začmárala jsem ředkvičku všemi barvami tak, že obrysy nebyly ani vidět a zlámala několik dalších špiček. Jako „vzteklej fakan“! Ale ta úleva...

Vždycky, když mi malování nejde, vytisknu si novou omalovánku, vybarvuju, přetahuju a čmárám. Z nedávného semináře Ulricha Freitaga o inteligenci těla jsem si přinesla další cvičení – hýbat celým tělem, dělat u toho ksichty, vyplazovat jazyk a vyluzovat zvuky jako malé dítě (musím si to pořádně užít, dokud v bytě pode mnou nikdo nebydlí :-)

Proč to všechno píšu?

Nechci si prostřednictvím blogu vyřizovat účty s rodiči, řídím se heslem: čo bolo, bolo, terazky som to já, kdo má odpovědnost za svůj život. Ale to, co do nás rodiče vložili v době, kdy jsme nemohli říct: „Neblbni, možná přeprogramováváš budoucí dobrou malířku na špatnou účetní“ a byli jsme k vloženým programům nasákaví jak houba, vyskakuje i po padesáti letech. Ale nemá cenu nikoho obviňovat, každý rodič dělá jen to, co umí a považuje za správné.

Praovúhlí vychovatelé si ale možná uvědomí, že vražda tvořivosti ve jménu preciznosti sice není trestná, ale jen obtížně odpustitelná. Možná tím pomůžu aspoň jedné malé tvořivé duši, která ještě vidí zeleného psa se dvěma páry uší a nohama jako krab, která při kreslení nechce hlídat omezující linky a čisté tričko, která má právo od rozdělané věci odejít, roztrhat ji, začmárat, zkoušet na další a další papíry, kombinovat divné barvy, prostě hrát si a zažívat dobrodružství. Nejšťastnější lidé, které znám, si zachovali kus dětského pohledu na svět s jeho zvědavostí, nelogičností a schopností radovat se.

Hlavní foto: Pixabay