Praha, metro B Anděl, každodenní ranní shon. Jako asi tisící člověk vyrážím v osm hodin ráno do práce a využívám služby městské hromadné dopravy. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a pozorovat desítky, stovky nastupujících a vystupujících lidí v každé stanici. Jako obvykle nastoupím do třetího vagónu, vmáčknu se do davu spolucestujících a čekám, až se ozve stanice Florenc a spolu s davem neznámých spolucestujících jsem vystoupena z metra.

Již několik let probíhalo každé pracovní ráno stejně. Avšak jednoho letního slunečného rána se něco změnilo. Nezměnilo se však okolí, změnila jsem se já. Začala jsem každodenní realitu vnímat. Až doposud jsem okolní dění považovala za naprostou samozřejmost a o lidi jsem se nezajímala. Toho dne se mi naskytla příležitost si v metru sednout (ano, i já jsem se divila..ale holt moje vzdouvající se bříško již bylo dost patrné). Posadila jsem se vedle starší paní, upravené, elegantně oblečené a vedle pubertální slečny v otrhaných džínách a vytahané mikině se sluchátky na uších. Když jsem se rozhlédla kolem, uviděla jsem hned vlevo u dveří postávat mladíka s rozcuchanými vlasy povídajícího si zřejmě se svým kámošem, hned vedle si hájil své teritorium muž ve středním věku v obleku s kufříkem a notebookem přes rameno, kousek opodál postávala stará paní o berli, kterou právě pouštěl mladík s dredy sednout. Někteří se tvářili ospale, jiní zamyšleně, další rázně debatovali se známými o současném politickém dění nebo o svých nedávno prožitých situacích. A tak jsem přišla na myšlenku, že vlastně o svých spolužijících lidech téměř nic nevím. A to do tohohle světa mám přivést dalšího človíčka..