aneb

Podzimní doják

Před nedávnem jsem si někde přečetla článek o hubnutí pohybem, a na základě toho článku jsem, blbec, doma neprozřetelně prohlásila, že s čoklem už budu chodit ven jenom já.

Že když už teda necvičím a věčně vysedávám u počítače a žeru, ať mám aspoň pohyb. O to nic, já bych se i hejbala, ale kolem široko daleko nikdo nezumbuje, což je něco, co by mě i bavilo, a na nějakou atletiku se můžu, když dámy prominou, vysrat, na to mě neužije.

Jelikož náš pes všemu rozumí, promnul si vesele tlapky, protože pochopil, že s ranním doprošováním, kdo s ním teda jako pude, je konec, že už může chodit najisto rovnou za mnou. (On chodí i tak, protože Zuzka II. je ráno zachumlaná jako motýlí kukla, aby na ni čokl nemoh´.)

Čímž jsem si docela zavařila.

Jsou totiž dny, kdy se mi  -ač svá zvířata miluju upřímně a beze zbytku-  fakt, ale fakt nechce. A jak klesá teplota venku, nechce se mi stále víc.

Jenže – nechte si po ránu na břiše tančit kankán, žejo. To se i ten dvoukilovej pes pronese.

Tak halt jdu.

Naštvaně, jako ráno ostatně vždy (kreténky už pár dní neberu, nemůžu je najít), jsem v půl osmý, kdy slušný či bohatý lidi ještě spí, vyklopýtala i dneska.

Pes se celej rozradostněnej vyvalil z baráku, chytil stopu Nikitky (Nikitka hárá) a už jsme si to mastili, neohlížejíce se vpravo ani vlevo. Teprve u baráku výše jmenovaný fenečky, když přibrzdil, jsem se mohla trochu vydejchat, zapálit si cigáro a kouknout se kolem, jak je to s tím podzimem.

A že bylo na co koukat, lidi!

Pro pořádek jsem to vám, co chrápete do dvanácti, trochu roztřídila. Takže:

- permanentní žluť tmavá

- kadmium oranžové tmavé

- kadmium červené tmavé

- železitá žluť

- anglická červeň

- zemzelená česká

Někde bylo napatláno trochu královský modře (místy šmrncnutý paynovou šedí se špetkou běloby), ale všude, všude spousty okru zlatýho a buď korálová červeň, a nebo přímo kadmium purpurové.

Nádhera!

Muselo to tu být odjakživa, ale já tu krásu fakt vidím až teď.

Což je divný, žejo.

Se už zase bojím, že stárnu a blbnu.

Senilním a dojemním.

Protože ty barvičky mě nahlodaly, jo.

Zklidnily a zjemnily den, kterej začal tak zimomřivě a pochmurně.

A pak jsem si zapnula vlny a přečetla si dnešní zprávy.

A když jsem se dočetla, jak vytahujou z útrob Země jednoho chilskýho horníka za druhým, začalo mi být na světě zase docela pěkně.

I přesto, že mi hnuli žlučí prodejci myčky na nádobí, když nám k ní, ač jsem s nima komunikovala výhradně česky, dali návod jen v polštině.

Ale za ty horníky jsem i slzu uronila.

Tak hezkej podzim! 

P.S.

Asi fakt stárnu, blbnu a senilním, protože jsem, považte, původně napsala MOTÝLÝ. Kristovanoho!