V neděli jsme se vrátila z festivalu Brutal Assault, který již svým názvem evokuje, že zde nevystupuje dechovka a nějak se ve mě projevila touha přiblížit "svět za clonou". V této souvislosti jsem si vzpomněla na malý mozkový průplach určený pro dějiny umění.

VÝKŘIK DO TMY

Výkřik, výkrik, scream, gråte… je jedno jakým jazykem mluvíme, vždy toto slovo bude mít stejný význam. Výkřik je projev emocí, které vedou k osvobození nebo ke zhroucení lidské duše. Křičíme, když už nemůžeme dál, nenacházíme východiska.

Z Muchova obrazu je cítit odraz jeho vlastního života. Někdo v něm vidí jen čmáranici, ale není tomu tak. Když se člověk na obraz zadívá, atakují ho ostré barvy krvavého západu slunce, které svým odstínem vyvolávají pocit agrese – že všeho už máte dost a chcete to ze sebe nějakým způsobem dostat. Tmavé moře odráží hloubku duše, která je až nadmíru zahlcena negativními zkušenostmi a prožitky, které člověka stahují níž a níž, jako vlny, když nemá sílu plavat dál. Most symbolizuje cestu z utrpení, která stále někde existuje a je jen na nás, jestli se po ní vydáme a nebo přeskočíme bariéru, která nás dělí od zatracení.

Za „Výkřikem“ stojí dvě temné postavy. Myslím si, že jsou to vzpomínky na jeho příbuzné, hlavně na otce, který ho „tyranizoval“ svou až přehnanou vírou v Boha. Teď tam otec musí stát a sledovat co provedl se svým vlastním synem.

Když ho tam vidíme stát, uvědomujeme si své chyby, to, že emoce nelze skrývat.

Při zaposlouchání se do tónu obrazu uslyšíme a uvidíme ozvěny nitra - sami sebe, jak tam stojíme místo něho.

Z jeho křiku vám bude běhat mráz po zádech, budete cítit jako by něco neznámého prošlo skrz vás a šeptalo: „Udělej to, dostaň to ze sebe..!“. V tu chvíli si budete přát stát někde daleko od všech a přitom tak blízko, aby nikdo a všichni slyšeli co prožíváte a pochopili co se vám odehrává v hlavě a v celém těle.

Budete chtít cítit to uvolnění, jak z vás všechna ta tíha padá. Budete si připadat jako ona vychrtlá postava – emocionálně vyprahlá, přitom toho tolik říkající. Budete alespoň na chvilku součástí toho všeho, co je mezi vámi a obrazem.

TEMNÉ TÓNY SKRYTÉ V OBRAZU

Norsko není jen zemí fjordů a chladu, ale také kolébkou jedinečného malíře Edvarda Mucha a black metalu.

Tímto textem bych chtěl ukázat jak dvě věci, ač vylučující se, dokáží být v harmonii. Ukázat, že hudbu lze vidět a obraz slyšet.

Nedávno jsem viděla dokument o norském black metalu – „Until the sun takes us“, kde zpěvák kapely Darkthrone, přirovnal „Výkřik“ právě k této hudební odnoži. Když se nad tím člověk (fanoušek) zamyslí, začnou mu docházet souvislosti a prvky, které dvě jedinečné díla popisují jako jeden celek. Důležitým faktem je, že obraz i hudba byli vytvořeny proto, aby určitým způsobem provokovali a vyjadřovali emoce.

Krvavé rudý západ slunce je stejně agresivní jako podladěné kytary a jejich ostré linie - dokáží vyvolat vztek, zoufalství, ale také i touho po změně. Temně modré moře je stejně tak hluboké jako texty, ve kterých se nezpívá jen o satanismu, jak je často milně uváděno, ale také o přírodě, lidech, ale hlavně je to prostor pro vyjádření nitra daného skladatele. Text, který vás dokáže stáhnou hluboko pod hladinu vědomí, takový se kterým se dokážete ztotožnit. Samotný zpěv – křik, řev, scream je pak nejhlubším projevem pocitů. Stejně jako „Výkřik“ i oni – zpěváci vyjadřují co jejich duše skrývá. Jedná se o určitou formu zpovědi, veřejné zpovědi, která člověka osvobodí.

Samotné přebaly alb jsou malá výtvarná díla, která bez poslechu hudbu jsou krásná, ale nevyjádří tolik, co hudba a kresba jako celek.