Ve středu 1. června 2016 jsme se rozhodli, že s našimi uživateli oslavíme den dětí výletem na Mohylu míru.

     Ráno v 7.30 jsme se sešli ve vestibulu hlavního vlakového nádraží v Brně, odkud jsme se pěšky přesunuli na ul. Úzkou, odkud jsme odjeli autobusem č. 48 směr Prace.

     Jelikož bylo teplé počasí, autobus plný, okénka zavřená, nebylo divu, že jedna mladá cestující cestou omdlela. Naše pracovnice Jindřiška slečně pomohla vstát, doprovodila ji na další zastávce ven na lavičku a žádala řidiče, aby zavolal pomoc, neboť cestující se při pádu uhodila do hlavy. Řidič ale odvětil, že to není jeho problém, že nemá vysílačku a že odjíždí, takže Jindřišce nezbývalo než naskočit zpět do autobusu. Se slečnou se nabídla počkat na zastávce jedna ochotná paní, jinak by zřejmě Jindřiška skončila výlet už v Tuřanech.

     S hulvátským chováním řidiče jsme měli tu čest setkat se ještě jednou, kdy nás v Kobylnicích neurvalým způsobem „požádal“ o jízdenky pro zónu 610. Jelikož většina našich uživatelů vlastní průkaz ZTP či ZTP/P a ostatní si označili jízdenku v průběhu cesty, měli jsme čisté svědomí. Hulvátské chování řidiče ale ovlivnilo celý náš výlet, neboť uživatelé toto jeho chování, na něž nejsou zvyklí a které se jich nesmírně dotklo, rozebírali notnou část dopoledne.

     Nakonec jsme vystoupili z autobusu v Praci a pomalu se vydali k památníku Mohyly míru. Pomalu proto, že památník stojí na kopci a někteří uživatelé chodí ze zdravotních důvodů pomalejší chůzí. Kopec to byl opravdu velký, proto když jsme se dostali k cíli naší cesty, měli jsme hlad, a tak jsme se nejdřív posilnili zásobami z domu. Po svačině jsme navštívili muzeum s interaktivní výstavou, která nadchla nejen pracovníky, ale i uživatele. Někteří si po prohlídce koupili upomínkové předměty, zmrzlinu či chlazenou limonádu. Prošli jsme se kolem památníku, který jsme bohužel navštívit nemohli z důvodu jeho probíhající rekonstrukce, potom jsme se už pomalu vydali na zpáteční cestu. Před památníkem jsme se alespoň společně vyfotili.

     Cesta zpět z kopce už nebyla tak náročná, tudíž jsme byli u autobusové zastávky se značným předstihem. Sedli jsme si do stínu na zídku a povídali si o prohlídce muzea. Všem uživatelům i pracovníkům se výlet moc líbil, většina by se chtěla na Mohylu míru vrátit ať už s rodinou nebo znovu s Filií. Domluvili jsme se, že příští rok, až bude opraven památník, výlet zopakujeme i s prohlídkou památníku.

     Uživatele trápily obavy, abychom nejeli zpět opět s oním nerudným řidičem, měli jsme ale štěstí – autobus řídila moc milá řidička, která měla pochopení pro naše uživatele. Zpáteční cesta tudíž proběhla bez problémů, rozešli jsme se na konečné autobusu č. 48 u Tesca.

     Už nyní se všichni těšíme na další společný výlet.

     Marie Jelínková