Nad jednou malou eskymáckou vesnicí mezi ledovými horami se snáší soumrak. Teploměr pomalu klesá pod mínus 49 a eskymačka jménem Anniarvik se halí do kožešiny a usedá do svého křesla u okna, zakrytého krajkovou záclonkou, jemnou jako pavučinka.

Zrovna dnes ráno se nad podivnou ozdobou jejího okna podivovalo několik eskymaček z vesnice, když se vracely s přídělem čerstvých koží ke žvýkání.

„No já nevím, holky, k čemu to tam ta Anniarvik má. Sníh ani vítr to venku neudrží, divně to vypadá a nikdo jiný ve vesnici to nemá,“ divila se jedna.

„Já slyšela, že si tu podivnost sama vyrobila. Chlupy z bílého tuleně k tomu potřebuje, mroží zuby a kůstky z ryby,“ přidala se další.

„A to já zas slyšela, že i stůl si tím doma zakryla a dokonce snad i podvlíkačky si z toho vyrobila,“ kroutila hlavou zase jiná.

„Je divná,“ uzavřela debatu poslední.

Anniarvik si v křesle povzdechla, vzala do ruky bulánek s paličkami z mrožích zubů, na kterém se mezi špendlíky z rybích kostí vinula a kroutila nit, utkaná z tuleních chlupů a tvořila nádherné obrazce.

Paličky se rozkmitaly mezi Anniarvičinými prsty a na její, dosud posmutnělé tváři, se objevil úsměv. Pracovala mlčky a klidně, dokud se nerozhrnula kožešina, zakrývající vchod do igloo a v něm se neobjevila hlava mladé eskymačky Nuuk.

„Anniarvik, chtěly bychom s tebou mluvit,“ zašeptala nesměle a kývla hlavou směrem k hloučku eskymaček za jejími zády.

Anniarvik odložila svou práci a pozvala skupinku eskymácké omladiny dovnitř. Usadila je kolem malého jídelního stolu a zeptala se, co je k ní do igloo přivádí.

„Chtěly bychom, abys nás naučila dělat ty krásné věci,“ řekla Nuuk a lehce se dotkla krajkové dečky na stole. „Chtěly bychom to také umět.“

Anniarvik se potěšeně usmála a po krátké rozpravě mladým eskymačkám slíbila, že je naučí všechno co umí.

A tak se holky daly do díla, tkaly, šily, páraly, stříhaly, lepily a všemožně kombinovaly. A co jim pod zmrzlýma rukama vzniklo, můžete se nyní podívat i vy...

Za igloo gang napsala

Mandle