Před pár dny jsem si uvědomila (jako už několikrát předtím v podobných chvílích této), že některé věci bychom neměli odkládat a udělat je v okamžiku, kdy si uvědomíme, že to udělat chceme. Olísek, Olča, Oli, žena s obrovským srdcem, co žila život na takové obrátky, že jsem měla pocit, že tohle se přeci ani nedá dlouho vydržet. Sblížily jsme se koncem roku 2011, tehdy vzniklo krásné přátelství a já měla pocit, že se s Oli známe léta. Nebylo to jen tím, že jsme vystudovaly stejný obor, ale spíš tím, že mi záhy začala svěřovat své různé bolístky – starosti s výchovou svých tří synů, řadu let trvající problémy s vlastní maminkou a nakonec zásadní zdravotní potíže právě Olinky. Byla jsem, a stále to platí, zvyklá na to, že mi lidé svěřují své různé bolesti i radosti, protože ke mně cítí nějakou obrovskou důvěru. Na jednu stranu to můžu brát jako obrovskou poklonu, ale na stranu druhou je to velice vyčerpávající. S odstupem času si uvědomuji, jak se v životě tak nějak dějí věci, které asi po sobě měly následovat, ale není v naší moci to vědět v danou chvíli. Maminka Olinky byla psychiatrický pacient, který byl evidentně řadu let špatně léčen. Ačkoliv nemám se zdravotnictvím nic společného, tak jsem tehdy dávala rady (protože jsem měla několik podobných případů z vlastní rodiny). A ono to pomohlo. O několik let později jsem skončila v náruči psychiatra ne jako pacient, ale jako životní partner. Když jsem pozorovala jeho práci s pacienty, tak jsem si uvědomila, že jsem to tehdy s Oli dělala správně. Vzpomínám, jak jsem Oli volala, když jsem svého partnera poznala a zjistila, že to je prostě to, co jsem hledala už léta. Plakala tehdy radostí, protože mi to štěstí přála. I já jsem si přála, aby i Oli měla takové velikánské štěstí a zažila nějakou pořádnou lásku jako trám, protože jsem věděla, že jestli si někdo zaslouží mít v životě obrovské štěstí na člověka, který by ji na rukou nosil či snesl modré z nebe, tak je to právě ona. Když jsem já přišla o svého nenarozeného potomka, tak jsme spolu s Oli plakaly a v podstatě já jsem ji utěšovala, že to bude jistě brzy dobré. Krátký čas jsme pobývaly kousek od sebe a víte, jak to chodí, čím jsou k sobě lidé blíž, tím jsou si vzdálenější a nedostupnější. Opakovaně jsme smlouvaly různá setkání, ale nikdy to nevyšlo. Dneska mě mrzí, že jsem tehdy nevzala svého drahého za ruku a neodtáhla ho k autu, abychom za Oli zajeli třeba jen na pár minut.

Pak se to všechno nějak semlelo a my se ocitli v zcela jiném městě a bylo to tak překotné, že nebyl čas na nějaké velké loučení s nikým z tamních přátel. O několik měsíců později v jedno sobotní mrazivé ráno jsem vyběhla na autobus, na který mě měl odvézt partner, ale měla jsem pocit, že to s ním prostě nemám šanci stíhat. Prostě jsem řekla ahoj, zabouchla za sebou dveře a utíkala, volal za mnou, abych se vrátila, že mě tam samozřejmě odveze, ale já jsem prostě utíkala a utíkala, abych ten spoj stihla. Když jsem už seděla v autobusu, který ještě stál v zastávce, tak se tam můj milovaný objevil. Vidím ho stále před sebou, měl už tou dobou být v práci. Dveře autobusu už byly zavřené a já jsem brzy litovala toho, že jsem z toho autobusu nevystoupila, svého muže neobjala a neřekla, že ho miluju, i když je to s ním někdy moc těžké. O několik týdnů později jsem si uvědomila, že to byla asi největší chyba, jakou jsem kdy udělala. Ta chvíle už se nikdy neopakovala a já tu prostou větičku už nikdy nemohla říct.

Když jsem se dozvěděla, že Olinka už není mezi námi, tak jsem se rozplakala. Snad ani ne pro to, že jsem se to dozvěděla a zhrozila jsem se toho, ale protože několik týdnů před tím, než se to stalo, jsem si skoro každý den říkala, že musím Oli zavolat a musíme se prostě zase sejít a probrat ty naše zatrolené životy a všechny ty peripetie a podělit se o radosti i starosti, prostě takové to holčičí povídání, které asi žádný chlap nepochopí, ale to přeci vůbec nevadí. Uvědomila jsem si, že už neřeknu nic z toho, co sem říct chtěla. Stalo se mi to v životě už několikrát a já si to asi nikdy neodpustím, že jsem ty jednoduchoučké věci neudělala, přestože mi v tom nic nebránilo.

Lidičky zlatí, říkejte svým milovaným, blízkým nebo prostě těm, u kterých cítíte, že jim chcete sdělit něco zásadního, že je máte rádi, objímejte je, držte je za ruce, co já vím, plakejte s nimi, smějte se, dělejte cokoliv, ale neodkládejte to na někdy. Ono je totiž možné, že to „někdy“ už nikdy nenastane.

Olinko, jestli na mě koukáš z toho druhého břehu, tak se ti strašně moc omlouvám, že jsem ti nikdy neřekla, co pro mě znamenáš a jak si tvého přátelství vážím.

Některé chyby se bohužel už nedají napravit.