Ráda cestuji, ten pocit svobody, volnosti bez bratrství, pohoda, sluníčko, vítr, vůně.

Letos nás nejspíš žádné větší výletění nečeká, přestože srdéčko toužebně očekává alespoň prodloužený víkend mezi stromy, u vody, pod širým nebem, u ohýnku ... něco z toho tak ráda bych.

Člověk nemůže mít všechno. A tak když na cesty nezbývá, nahlížím do cest minulých. Obzvláště do mého výletu po Irsku.

Dodnes si myslím, že díky pohlazení kamene plodnosti na svatém místě na Taře (obrázek vlevo nahoře), do roka a do dne porodila jsem prvního syna. Vytoužené a vydřené dítě. O to jsou vzpomínky na tu cestu silnější, neb přikládám tomuto větší váhu než cvičení Mojžíšové .

Nuže, blogu, teď už jen ohlédnutí obrazem ...

Dlouho pak po tomto výletě čerpala jsem energii a dobíjela se při pohledu na vyfocené okamžiky. Některé cesty jsou v nás hluboko a silně zaryté. A to je, myslím, moc dobře. Takže, milé Irsko, děkuji ti ještě jednou