Člověk se stane skutečně svobodným, když si uvědomí, že může kdykoli odejít.. 

Člověk se stane skutečně rozumným, když odejít neznamená utéci.. 

Člověk se stane skutečně moudrým, když přestane utíkat a nemá důvod odcházet.. 

U božího hrobu v Jeruzalémě, svíce jsem již rozdala dobrým lidem! 

Když stojím před mistry starých časů, cítím se velmi malá. Když smím zírat strnulá nádherou a dojetím před opravdovými mistry plátna, pomalu mi tekou slzy po tvářích. Ach jaká blaženost a silné pohnutí duše.. Odcházím s vědomím vlastních nedostatků a pro pocit blízkosti mám v kapse Sonety od Shakespeara.. Já totiž nikdy necestuji bez knih. Nevím proč, ale co kdyby náhodou vznikla chvilka, kdy bych mohla číst? Ale kterého miláčka si vzít? Jednou, když jsem letěla do Izraele, vzala sem si do batůžku, krom svých milovaných  básníků i božskou komedii od Danta. Její blízkost mě uklidňovala, ale doposud zraji k jeho plnému pochopení. Žít knihou je stejně hluboký emocionálně duchovní zážitek, jako žít uměním nebo filozofii.. Protože Lásku, Poznání a Pokoru a Boha můžeme nalézt jen skrze plné prožívání života.. Možná i  proto nosím tolik knih v batůžku, aby mi tíha na zádech připomínala, kolik toho nevím, abych nezapomínala milovat, abych věděla, že mám zůstat pokorná, když mě Hrabě Kinský zve na návštěvu, abych věděla jak těžký je kříž života, když se nenese s lehkostí a abych neuletěla až se mi otevřou božské dveře.. ❤️

Jaká kniha mě takto ovlivnila? 

Vzpomínám si na babičinu dvěstě let starou Bibli. Byla velká a měla nádherné ilustrace. Jednou za čas jsem v ní mohla listovat. Bylo mi sotva pět, ale už jsem měla spoustu otázek na Boha a hledala jsem ho mezi hvězdami. Babička říkávala, že se za ním do nebe těší a taky za dědou. Druhou knihou byl životopis malíře Mánese, ne že bych uměla číst! Ale vyprosila jsem si u maminky vždycky tuto knihu a dlouhé chvíle jsem hleděla na obrázky. Opravdu velkým literárním dobrodružstvím pro mě byly Vánoce v první třídě! Dostala jsem Kvaka a Žbluňka a hned v červnu Zuzanku. Do teď si vzpomínám jak jsem seděla na prahu svého pokoje a v nejistotě, jestli čtu své knihy správně, jsem je slabikovala na celý dům. Nikdo mě neokřikl, jen jsem dostávala nové a nové knihy. Později, asi v šesté třídě jsem objevila svět knihovny! Páni, to bylo něco.. Brala jsem to popořadě, jen ta beletrie mě nebavila.. A když jsem tajně v noci četla Erbenovu Kytici a usedavě jsem ji celou probrečela a z těch emocí žila ještě měsíc, bylo rozhodnuto! No ještě nesmím zapomenout na pohádky Hanse Christiana Andersena, které jako všechny ostatní vroucně miluji do dnes! 

Mé velké spisovatelské přání u sochy Andersena u divadla Tivolli v Kodani.