Je těžké, když ztratíte blízkého člověka. Obzvlášť, když je to ztráta nenadálá, nečekaná, vyrve vám kus srdce a vy, abyste zmírnili tu bolest, se snažíte zahojit ránu mastičkou z milých vzpomínek. Moje poslední velká jizva zůstala po smrti mé babičky. Jeden den tu byla, koupila jsem jí knížku čínské poezie, kterou měla ráda, a plánovala jsem, jak jí budu předčítat, až se vrátí z nemocnice domů... Babička už se domů nevrátila a knížka zůstala až dodnes neotevřená.
Babička měla moc ráda básně, asi po ní jsem zdědila část básnického střeva, a proto mi navrhla, abychom vydaly společně sbírku. To jsem tehdy ještě nevěděla, že to bude sice moje první sbírka, jenže babiččina poslední. Babička svoji část nazvala Tikot hodin pokory a každou báseň v ní věnovala někomu blízkému z rodiny nebo přátel.
Hodiny pokory dotikaly v létě 2009 a babiččiny básničky a vzpomínky jsou mojí hojivou mastičkou. Podělím se s vámi i o ně.
Noc má svoji moc
(Jaroslavu Kovandovi)
Vesnická noc
a měsíc dává
všem věcem nečekaný vzhled
Kbelík je číš
trám rybí hlava
tři áčka štítů na dohled
Stín ryby má
kočičí uši
a stožár drátů vedení
svítí jak maják
lidským duším
na cestu v jejich bloudění
