Staříčkova sestra byla moc hodná tetička. Žila sama ve svém domečku a nás děti měla velmi ráda. Nejen nás, z příbuzenstva, ale i naše kamarády. Chodívala jsem k ní moc ráda. Dokázala pofoukat každou bolístku, zažehnat nejeden průšvih a taky poradit.

Jen mě stále vrtalo hlavou, proč je tak sama. Nikdy o svém životě nemluvila - až jednou...
Bylo to v době, kdy jsem byla větší, základku už jsem měla vychozenou. Vracela jsem se z kina a šla se podělit o svůj zážitek za Rudovou, jak jsme tetičce všichni říkali. Film se jmenoval Zkáza lodi Titaniku a ve mně zanechal velmi silný zážitek.
Jen jsem jí dovyprávěla děj, Rudová se zvedla, ze stolku vytáhla pečlivě zabalený balíček a začala vyprávět.

Jestli máte chuť podívat se do dávné doby, kterou známe jen z vyprávění, jste vítáni.

Mařenka byla nejstarší ze čtyř sourozenců. Rodiče měli jen malou chaloupku a kousek pole. Proto chtěli Mařenku co nejdříve provdat a vybrali jí ženicha. Mařence se ženich moc nelíbil, vždyť měl jinou lásku. Ale rodiče poručili a chystala se svatba.

Časem si Mařenka Rudolfa oblíbila a i Rudolf se choval, jak se na manžela patří. Snad i proto, že jeho milá odešla sloužit do Brna. Jen té bídy kdyby bylo míň, povzdechli si občas manželé.
Po roce manželství se Rudolf rozhodl, že pojede zkusit štěstí do Ameriky. Protože Mařenka již čekala děťátko, nechtěl ji vzít hned sebou. "Neboj, až se trochu vzmůžu, přijedeš i s děťátkem za mnou," těšil Rudolf svou ženu.
Asi po půl roce, když již byl na světě malý Rudolfek, přišel Mařence dopis z Ameriky a v něm pár dolarů. Tak žil Rudolf v Americe a Mařenka s Rudolfkem doma u rodičů. Občas si napsali a Mařenka se pomalu začínala těšit na lepší život bez bídy.
Začátkem roku 1912 přišel Mařence větší obnos peněz a dva lístky na loď Titanic. Rudolf jí psal, že se mu vede dobře a že se těší na ni i na Rudolfka, kterému již byly 3roky. Mařenka se zpočátku zaradovala, ale čím více se blížil čas odjezdu, tím víc se jí svíralo srdce. Nechtělo se jí opustit rodiče a celou rodinu. Bála se cizí země a lekala ji dlouhá cesta. Jenže neměla na vybranou a tak se všude loučila a chystala na cestu.
Asi týden před odjezdem jí opět přišel z Ameriky dopis. Myslela si, že jí píše Rudolf. Jaké však bylo její zděšení, když jej otevřela! Z obálky vytáhla nějaké peníze a taky dopis. Psala jí Rudolfova milá. Oznamovala jí, ať si cestu pořádně rozmyslí, že ona je s Rudolfem v Americe a že se tak domluvili již před svatbou.
Tak si Mařenka za peníze, které měla, koupila malý domek a kousek políčka. Rudolfovi již nikdy více nenapsala a jí taky již nikdy z Ameriky nepřišlo žádné psaní. Možná si Rudolf myslel, že Mařenka zahynula na Titaniku. Časem se dozvěděla, co se stalo s Titanicem a děkovala Bohu za tu šťastnou náhodu. Pomáhala sedlákům na polích a žila s malým Rudolfkem šťastně až do chvíle, kdy se v dědině objevil nezvaný host - záškrt.
Odvedl si s sebou hodně dětí - i malého Rudolfka, kterému bylo 8let. Tak zůstala Mařenka sama a svou lásku věnovala dětem svých sourozenců. Když její neteře a synovci odrostli, měla stejně ráda i nás, jejich děti...
Na konci svého vyprávění tetička vytáhla z obálky dva lístky a já tak na vlastní oči viděla lístky na tu honosnou loď zvanou Titanic.