To mi takhle jednou přišel email s nesmělým dotazem, zda bych uměla ušít sukni podle předlohy. V příloze zprávy byla fotka sukně, která na první pohled už sotva držela pohromadě. Materiál se trhal, barva byla vyšisovaná, sukně místy děravá. Bylo jasné, že své nejlepší časy má už za sebou.

Ten mail mi psal muž. Muž, který se rozhodl, že své přítelkyni, kterou velmi miluje, udělá radost. Nechá jí ušít sukni, kterou naopak velmi milovala ona. Měla ji tak ráda, že sukni oblékala, sotva ji sundala ze šňůry a s velkou nelibostí ji odkládala, vždy jen na vyprání, aby ji zas a znova mohla obléci a nosit.

A on svou přítelkyni tak milovat, že když viděl, jak je smutná, že její sukně už dožívá svůj život, neváhal strávit hodiny a hodiny hledáním podobné sukně na internetu, až narazil na mne. Jak sám přiznal, chvíli mu trvalo se osmělit a napsat mi, nevěděl, jak sukni popsat, z jakého je materiálu, měl jen fotografii, kterou musel tajně pořídit, aby ani náznakem neprozradil, co chystá.

Neváhala jsem samozřejmě ani vteřinu, protože pokud mám něco ráda, tak jsou to výzvy. A k tomu ještě takováto romantika!

A tak vznikla tahle kráska. Mnoho metrů lehoučkého popelínu zdobeného krásnými paličkovanými krajkami a sametkami. Sukně, která je lehká, jako vánek, která vás ihned vybídne se v ní zatočit, jako jste se točila, když jste byla malá holka.

Moc ráda tuhle sukni šiji, protože si vždy vzpomenu na ten příběh. O lásce k sukni a sukni z lásky.