Kdo z vás někdy četl dětem pohádky, jistě mi dá za pravdu, že jsou plné nespravedlnosti. Hloupému a do určité chvíle odstrkovanému synovi pomůže kdejaká lesní havěť při plnění zcela nelidských úkolů... Autoři pohádek také do určité míry idealizují prarodiče, kteří v reálném životě (co si budeme povídat) narozením vnoučete obvykle ztratí poslední zbytky soudnosti a zdravého rozumu a začnou realizovat svoji "osvědčenou výchovnou metodu"... (Trochu se divím, že jsem se dožil dnešních dnů ve zdraví a v poměrně dobré psychické kondici...) Zatímco rodiče se v pohádkách téměř nevyskytují a když už, děti obvykle zanechají samotné v lese, nenechají je válet za pecí a posílají do světa nebo si dovedou domů krutou macechu...

Život zkrátka není fér. A je třeba na to děti připravit. Vemte si třeba chudáky Maďary, jak krutě si s nimi osud zahrál a uvrhnul je do temnoty... Nebo Rakušáky, jak hezkou zemi přidělil Stvořitel takovému... no... řekněme... národu... Ale dost o tom, to bychom se nikam nepohnuli a ještě bychom fakt museli postavit ten mezisklad vyhořelého jaderného odpadu v Mikulově...

S umělci je to stejné... někteří holt nemají talent... U někoho se na to přijde už záhy. Například u mě... jediná dvojka na vysvědčení z první třídy - zpěv. a přitom mám hlas jako medvěd. Tehdy jsem se rozloučil s dráhou profesionálního zpěváka. Ušetřil jsem si ale zklamání sobě i rodičům v nějaké nejapné televizní soutěži, kam bych se dozajista přihlásil ve snaze dokázat soudružce učitelce i světu, že se pletli.... Ve výtvarné výchově to bylo o něco lepší... ve čtvrté třídě nás rozdělili na dvě části a já šel samozřejmě do výtvarky... pochvalná slova soudružky učitelky vzala za své, když jsem šel jednou do kabinetu pro pomůcky a ona MÝM zajíčkem na ubrousky (dostal jsem jedničku) se slovy "Tu máš, hajzle." rozplácla o sklo nějakou nacucanou masařku... svou důvěryhodnost zcela ztratila příchodem do třídy, kdy po přičichnutí k vlastním podpažím konstatovala, cituji: "Smrdíte jako potkani."

Uznáte sami, že ze mě umělec prostě nikdy vyrůst nemohl... A to z objektivních příčin. Na druhou stranu mě ale celkem baví něco vytvářet... nejraději tedy tabulky v excelu a grafy v různých prezentacích... ale to se tu teda neodvažuju nabídnout, přestože míra kreativity při zdůvodňování "proč nebylo dosaženo záměru našeho projektu" je nekonečná... Ale ruku na srdce, kdo z vás by manželce koupil k Vánocům tabulku? o prezentaci ani nemluvě... ale umím to fakt dobře, takže pokud by byl zájem, můžeme se domluvit. Když dosáhnete v Excelu 64tisíc řádků je to prostě cool. Co říkáte?

Ti, kteří přežili estetickou výchovu našeho školství, si určitě zaslouží hluboký obdiv. Zvlášť pokud si zachovali jistou dávku vkusu... Na druhou stranu je třeba přistupovat i k umění racionálně... řada patlanic se podařila vytvořit i naší soudružce prostě tak, že naše obrázky naházela na sebe ješě mokré... ale to nebyla žádná technika hodná obdivu... a musím říct, že i tady v těch fajnovějších kategoriích se mi zdá, že se to občas nápadně podobá otisku soudržčiny tlapičky v růžovém pantoflíčku na mnou nakreslené hasičské auto...

Tvoření je super věc, ale zkuste mít, prosím, aspoň trošku soudnosti... Zvlášť pokud Vaše malé dítě při pohledu na obrázek nepozná o jakého živočicha, že to vlastně jde... :o)