Ahoj mé jméno je Martina a vítejte na mých stránkách, kde si i moje výrobky můžete zakoupit. Ráda Vám vytvořím přesně Vaši představu.

Mé tvoření pro mě není jen práce nebo koníček – je to způsob, jak se vyjádřit, najít klid a smysl v každodenním shonu. Začala jsem tvořit po osobní ztrátě, která mě hluboce zasáhla. V té chvíli jsem potřebovala najít něco, co mě udrží nad vodou, něco, co mě naplní a pomůže mi zase dýchat. A najít nějaký smysl fungování. Jsem ve svém světě, který je plný barev, vůní a radosti druchých, když se výrobek líbí a můžu tak udělat radost.

Ruce se ponořily do materiálů, a postupně vznikaly první výrobky – svíčky, dekorace z kerafluttu, voskové květy a dekorace metodou decoupage (ubrousková metoda). Začátky byly hodně těžké, než jsem našla nějaký svůj styl a než jsem vychytala různé nástrahy, které zrovna daný materiál přinesl. Když to vezmu od lité hmoty keraflutu, tak to bylo hodně o tom vychytat množství jak prášku tak vody. Bylo to buď hodně tuhé nebo hodně řídké. Ale je to tom nevzdat to a každá výzva je pro mě posunutí o další krok. 

Každý kousek vzniká s láskou a pečlivostí, protože věřím, že to, co do tvorby vložíme, se vrací dál. Tvoření pro mě znamená návrat k sobě, k tradici české ruční práce a k radosti z krásných věcí, které potěší i druhé.

Můžete se tady těšit na nové příběhy a moje poznatky, které budu vkládat pod různé katergorie, takže je pořád na co se těšit. 

A jak jsem slíbila zde je i pokračování mého začátku. 

Tiché pochybnosti a hlas, který mě vede dál

Než jsem založila stránku zde, byl jeden velký otazník v mé hlavě a nejen tam, měla jsem v sobě tolik smíšených pocitů. Jestli vůbec to má smyl, jestli se to bude líbit, jestli tohle někdo bude číst. Pak přišlo odhodlání, že proč bych to nezkusila a z toho byla radost, pak to vystřídal strach, očekávání i pochybnosti. A dnes? Dnes se ve mně ozvala ta stará známá otázka: „Má to vůbec smysl?“

Seděla jsem nad tímto blogem a váhala, jestli vůbec něco vložit. Jasně jsem tu krátce, nikdo mě nezná, nikdo nic o mě neví, úplně cizí člově, který si o sobě myslel, že se to tady bude hemžit laiky, komentáři, a objednávkami A najednou zjištění, že žádná objednávka, žádná nová zpráva… jen ticho. A v tom tichu se objevily pochybnosti, které asi zná každý, kdo tvoří a dává ven kousek sebe. Možná jsem naivní, že čekám reakce hned. Možná chci od sebe moc. Možná...

Ale pak jsem si uvědomila, že právě tohle jsou moje opravdové začátky. Ne ty, kdy je všechno růžové a jde to samo, ale ty, kdy je těžké uvěřit. A přesto to zkusím znovu. Přesto napíšu pár řádků. Přesto vložím další výrobek.
Protože uvnitř mě je něco, co tiše říká: „Pokračuj. Ne pro čísla. Pro sebe.“

A víte co? Dnes mi někdo pod můj profil napsal jen pár slov. A mě to úplně zahřálo. A já jsem si uvědomila, že to mi úplně stačí. Jeden člověk. Jedna reakce. Jedno spojení. 

A tak jdu dál.
Krok po kroku.
S pochybnostmi… ale i s vírou, že to celé má smysl.

Možná nejsem jediná, kdo někdy zůstane tiše sedět a přemýšlí, jestli má cenu jít dál.
A tak se chci zeptat i vás – měli jste někdy podobný pocit? Stáli jste na začátku něčeho, co vás těšilo… a přesto jste pochybovali? Co vám pomohlo to nevzdat?

Budu moc ráda, když se se mnou podělíte. Někdy stačí jen pár slov – a mohou povzbudit víc, než si myslíme. ?