3. KŘEHKÁ POKORA

    "Hříííbečky ! Hříbečky ! Máme doma hříbečky!" s úžasem a dávkou posvátnosti jsem pozorovala velké kolo růžovo-hnědých drobných hlaviček, které na mě vykukovaly z jemného mechoví a nízké trávy.
    "No to je, ale nádhera..." vydechla jsem.
    Pod letitým dubem těsně vedle mechového chodníčku se přes noc rozprostřelo šišaté kolo malých hlaviček přenádherných hříbečků.
Když jsem přišla blíž, můj úžas nebral konce. Byly to penízovky, ty malinké hříbečky, kterých jsme měli doma, když jsem byla malá, spoustu. Táta je sbíral, vařil z nich speciální guláš a maminka s babičkou jen tiše láteřily s přichystaným telefonním číslem na lékaře.
Já, protože jsem byla dítko odvážné a velice ráda jsem podporovala vše nové a nedejbože zakázané, jedla jsem s ním. Guláš byl výborný!
    Nyní jsem ale neměla vůbec chuť z těch  malinkých pokladů něco vařit. Sklonila jsem se k nim a lehounce se jich dotýkala.
    Na tenounkých vyšších nožkách se hrdě tyčily malé i větší kloboučky s okraji dolů i nahoru otočenými.
    Můj neskrývaný údiv a hlasitě vyjádřený obdiv těmto houbičkám, přilákal pozornost malých světélkujících "světlušek". Vlastně, to jsem si myslela nejprve, při pozornějším a bližším pohledu jsem rozpoznala malinká, zářící stvořeníčka. Byly to víly, ochránci malých penízovek.
    Když jsem viděla jejich lehoučký tanec na kloboučcích hříbečků, napadlo mě jediné, říkat jim tančilky.
    Tančilky jsou víly křehounké, velmi štíhlé a jejich zvonivé hlásky se nesou daleko po mechu. Tělíčka jim září zelenkavo-žlutou barvou a prozářené jsou i jejich rozevláté šatičky, které zakryjí celý klobouček penízovky, když se víly roztočí. Tímto tancem hříbečky čistí a podporují je ve zdravém, silném růstu. Upravují jejich rozechvívání do plynule tichého společného chvění.
Tančilky létají pomocí něžných, jakoby vážčích křidélek.
    Hned si mě všimly a pohled na můj úžas je zvonivě rozesmál. Shlukly se do kroužku a při společném tanci nad kolem  hub mi řekly proč a kdy se tady objevily. Jistěže jsem se chtěla právě na tuhle věc zeptat, ale nebylo třeba mluvit, stačilo jen pomyslet. Lidský hlas, i když je opatrně šeptající, se stává pro tato lehounká stvořeníčka doslova uragánem. Odfoukne je někam hodně daleko a také může poškodit jejich útlá tělíčka.
    Mé ucho slyšelo zprvu jen jakési cinkání, ale pak se cinkot změnil ve slůvka, věty, které poskládaly celý příběh.
    Je to příběh něžně pokorné jemnosti.
    Víly tančilky začaly vyprávění o starých časech, kdy každý človíček projevoval velkou úctu všem přírodním bytostem na této planetě. Nosil jim dary a s pokorou žádal o dary země a dobrou úrodu.
Šel-li člověk do lesa posbírat houby, přinesl s sebou nějaké ovoce, pár ořechů a hlavně tichost a ohleduplné chování. Pak požádal obyvatele lesa o něco z jejich "pokladů", jako jsou hřiby, lesní ovoce, a rovněž požádal o šťastný návrat. Lesy byly tenkrát hluboké a velmi rozlehlé.
Každý, kdo přinesl lesu dary, je položil pod nějaký vysoký krásně rostlý strom a odstoupil od něj. Tiše, v duchu pronesl požehnání a teprve až pak šel hlouběji mezi stromy.
    Lesní elfové mu ihned poslali požehnání nazpět. Takovýto člověk nejenže našel spoustu hřibů a vrátil se v pořádku domů, ale mnohdy si z lesa přinesl i něco zlatých penízků, ve které se za odměnu proměnily tyto malinké houbičky- penízovky.
    Dnes z toho už téměř nic neplatí. Lidé chodí do lesa bez špetky uctivého chování.. A tady jsem už, už chtěla vykřiknout, že tomu tak není! Ale víly tančilky mě zase předběhly. Omluvily se za takto jednostranný pohled na věc a ubezpečily mě, že ví o lidech, kteří do lesa vcházejí s posvátností a pokorou.
    "No a proto jsme teď tady..." zazvonilo mi v uších.
    Byl to vlastně dárek za mou ohleduplnost v lese. Trošku jsem se červenala, když mi říkaly, že ví, jak se klidně a tiše mezi stromy pohybuji. Pravdou je, že kdykoli vstoupím do posvátného lesního prostoru, vyšlu prosbu a požehnání celému lesu a jeho obyvatelům a požádám o nějaký ten hřib do skvělé omáčky, kterou mě naučila vařit babička. Chvíli ještě zůstanu v tiché vzpomínce na skvělého dědečka, který přírodu miloval, ctil a úžasnou babičku, která vařila poctivé omáčky s těmi nejlepšími hřiby a smetanou. A teprve až pak se vydám dál. Nevím, jestli je to tím požehnáním nebo vzpomínáním, ale najednou jsem plná pokory a vnitřního ticha.
    Za každý nalezený hřib radostně děkuji. Vlastně se veselím jako malé dítě, je pro mě malým zázrakem se zatajeným dechem sledovat hřib ještě v mechu nebo jehličí. Velice opatrně ho oddělím od země a s poděkováním uložím do košíku.   
    Víly to věděly, a proto mi připravily nádherné překvapení v podobě hříbečků, které mi toho tolik připomněly.
    Ale to nebyl jediný vílí dárek, již pár dnů jsem chodila po zahradě nesvá a posmutnělá, nenapadalo mě nic, co bych chtěla malovat, prostě žádný nápad na obraz, který by mi udělal radost.
A teď?! Teď už ho mám! A ne jeden, hned jsem se podívala s blaženým výrazem k dubu a úžasla jsem znovu, celý příběh tiše a zářivě sledoval dubový elf a v mechu kolem něj sedělo! Představte si, sedělo! Několik mecháčků úplně v tichu a klidu. Mimochodem, jsou opravdu úplně nahatí, až na tu světýlkovou čepičku na hlavičce.
    Elf se jen s pochopením usmál a zašeptal, že se moc těší na dnešní společné kreslení dalšího obrazu..
   
Chtěla jsem maličké vílí tanečnice něčím obdarovat a potěšit, ale nic mě v té chvíli nenapadalo, tak jsem tiše, v myšlenkách vyslala k nim svou touhu, darovat jim cokoli, co jim udělá radost.
Odpověď přišla v zápětí: "Vlož na chvíli mezi hříbečky svůj krystal křišťálu, co stále nosíš při sobě. Jeho chvění je příjemně povzbudivé pro růst a nádherně se nad ním tancuje."
Udělala jsem to.
A opravdu, křišťál se krásně jemňounce rozzářil a penízovky-houbičky se lehounce zachvěly tak, že se jejich kloboučky na chvíli proměnily v malé zlatavé penízky..
    Nikdy nepřestanu děkovat všem "malým" bytůstkám přírody, které mi denně připravují "malý" ráj tady na Zemi.





   



   
    V houbičkách vidím víly,
    Jak pomáhají jim růst a dávají dostatek síly..

    V lese se pokorně pod stromy skláním,
    Nehlučím, neběhám a jedové hřiby nehaním..

    Zářivý křišťál do mechu jim často vkládám,
    A o světě lepším v myšlenkách vykládám..

            Bude zase tichoučko a klid,
    A každý nezbeda nechá houby v klidu žít..

    Až jednou k pochopení dojde a

   nejeden člověk po lese se v pokoře projde..