6. MILOVANÁ ODDANOST


    Na severní straně, dole, skoro až v rožku zahrady, kousek pod osadou z květů mateřídoušky stojí docela vysoká hrušeň.
    Laťkový plůtek za ní je hustě porostlý divokým břečťanem, který trošku drží severní vítr za uzdu a nepustí ho na křehký strom.
    Také kmen hrušně je obtočen divokými lístečky břečťanu.
    Při pohledu na ty dva se zdá, že jsou spolu zasnoubeni. Břečťan se s velikou něhou vine okolo kmenu i větví  a hrušeň mu jeho přízeň vrací spokojeným, láskyplným šuměním své košaté koruny.
    Zrovna jsem vybírala místo pro novou lavičku a chodila křížem krážem po celé zahradě. Ale žádné vhodné místečko jsem stále nemohla najít. Zastavila jsem se až dole u hrušně a břečťanu. Prvně jsem toto místo zavrhla s přesvědčením, že nebude tím správným, nechtěla jsem, aby mi při odpočívání padaly na hlavu zralé hrušky, ale čím déle jsem tam stála, tím víc jsem byla přesvědčená o tom, že jinde stát lavička prostě nemůže. Dojímal mě pohled na kouzelně zamilovanou "dvojici" přede mnou.
    Přitáhla jsem jen tak "cvičně" malou dřevěnou lavičku pod strom a posadila se.
    Zmocnil se mě velice příjemný pocit štěstí a láskyplného rozechvívání. Ano, bylo to správné místo pro klidné rozjímání.
    Po chvíli, když jsem se v tichu zaposlouchala do jemného šumění větví, uvědomila jsem si, že to není obyčejné šustění listů, ale slyšela jsem melodii nějaké písně. Něco mi silně připomínala, nemohla jsem si však vzpomenout co.
Otočila jsem se čelem ke stromu a musela se usmát. Měla jsem pravdu, skutečně tam "stály" dvě zamilované bytosti. Zářily a vydávaly láskyplné chvění.
Bytost hrušně byla mladou ženou, krásnou a s jiskrou v očích. Byla světlounce zelená. Její šaty byly bílé s jemným zelenožlutým lemem vespod. Lehce zrzavé vlasy měla svázané do uzlu, jen střední pramen byl ponechán volně. Celá byla jakoby pocukrována drobnými kvítky. Byla to krásná elfí slečna.
 Zato bytost břečťanu byla podstatně statnější a vyšší. Byl to mužský elf, celý tmavozelený, jen jeho šat byl protkán zlatými nitkami, které příjemně světélkovaly.
Vlasy měl temné, snad také zelené a na čele úzkou čelenku ze zlaté nitky.
    S neskrývaným údivem jsem je pečlivě pozorovala. Byli nádherní. Oba dva zářili jasným narůžovělým světlem a v očích jim to šibalsky hrálo.
    Když jsem se trošičku vzpamatovala, požádala jsem je o svolení umístit  zde lavičku k odpočinku. Okamžitý souhlas obou mě potěšil. Slíbila jsem, že je nebudu nijak vyrušovat.
    Jak se zjevili, tak také zmizeli a já jsem je již ten den neviděla.
   
Na druhý den, brzy z rána jsem zkoušela novou lavičku a dychtivě čekala, jestli se břečťanový elf a jemná elfí slečna z hrušně objeví.
    Přišli.
Cítili jak velice ráda bych je pozdravila. Měla jsem radost o to větší, že začali sami vyprávět svůj zamilovaný příběh.
    Je to příběh růžového světla..

S vyprávěním začal břečťanový elf. Stalo se to před pár lety, když tady žili a poctivě hospodařili původní majitelé. Velice se milovali, i když už spolu žili převelice dlouho. Délka společného soužití nic neubrala na jejich hluboké lásce, právě naopak. Po tolika letech už vnímali jeden druhého docela jinak, jeden přesně věděl, co cítí ten druhý.
A že to nebyla jednoduchá cesta. Paní byla z chudé rodiny, žila skromně a uctivě. Zato pán byl z velmi bohatého a slavného rodu, skromnost mu nic neříkala a úctu choval jen sám k sobě.
 Když bychom se na ty dva dívali elfíma očima, viděli bychom chvění dvou naprosto rozdílných barev. Bílé u paní a sytě červené u pána. Jemnost s pokorou proti hrubosti a tvrdosti.
    A jak to tak už bývá, zrovinka ty dva se rozhodl osud spojit.
    Jednoho dne se "velký" pán nadobro zamiloval do jemné a něžné paní. A taky jeho barevné chvění se začalo pomalinku měnit. Už nebylo tak tvrdé a neústupně hrubé. Pociťoval velkou úlevu, když byl své něžné ženě nablízku. I ona opětovala jeho lásku, neviděla v něm hrubiána, za kterého byl všeobecně považován. Cítila ten něžný láskyplný cit, který pomalu, ale s jistotou vyvěral na povrch jako pramínek podzemní říčky. A z říčky se stala řeka, která vyústila do moře zvaného manželství.
    Postavili si malý skromný domek a....
    "Tady příběh plný světla a lásky zdaleka nekončí, ale už se setmělo a tak se bude pokračovat zítra," zašeptal mi do ucha zelený břečťanový elf, kterého můj neskrývaný zájem o příběh  růžového chvění potěšil.
   
Nemohla jsem se dočkat rána. Vyběhla jsem z domku ještě se snídaní v ruce. Abych se uklidnila a nevpadla na lavičku celá divá, obešla jsem si celou zahradu a všechny uctivě pozdravila.
    Sedla jsem si na dřevěnou lavičku pod hrušní a čekala.
    Po chvíli se ve mně rozhostilo příjemné vnitřní ticho, tak důležité pro komunikaci s elfy.
    Vyprávění druhé části příběhu se zhostila něžná elfí slečna.
    Líčila lásku obou lidských bytostí s velkou dávkou něhy a jemnosti.
    Oba zamilovaní společně postavili domek, mimochodem je to přesně ten dům, kde zrovna žiji, je to můj milovaný dům a už vím proč.
    Přestože oba manželé tehdy žili převelice skromně, byli skutečně šťastní. Doplňovali se navzájem, až se jejich barevné chvění smísilo dohromady a zářilo jasně růžovou.
    A tak tito růžově milující lidé začali osazovat zahradu, proto každá rostlinka i každý strom je na tom správném místě.
    "Jen jedna rostlina pána neustále zlobila, byl to právě můj břečťan," povzdechla si elfka, "rozrůstal se po plotě a táhl se i po zemi, jednoduše zabíral moc velký kus zahrady jen pro sebe. Pán se ho snažil vykopat, ostříhat, nadobro zničit. Ale vždy se objevil znovu. Jednou se pán rozhodl vyhrabat celou rostlinu, on už to byl skoro keřík, ze země. Udělal obrovskou díru a keř opravdu vykopal, nenechal tam snad jediný kořínek.
Pak zasadili společně se svou paní mne. Měl radost jak šibalsky na břečťan vyzrál. Neradoval se však dlouho. Zima a vítr ze severní strany mne příliš sužovaly, nemohla jsem tedy dávat krásné a zdravé ovoce. I mé vyzařování den ode dne sláblo. A tu jsem si všimla malého a ještě slabého výhonku nového břečťanu, který se plazil po dřevěném plotě. Radovala jsem se a posílala mu sílu, co mi ještě zbyla, abych růst malé rostlinky podpořila. Břečťan rostl nebývale rychle a za pár týdnů, možná za pár měsíců pokryl celý plot a tím znemožnil větru trápit mě svým chladem. Když pán uviděl nový břečťan růst, nejprve se rozzlobil, ale paní ho vzala za ruku a vše mu láskyplně vysvětlila. Viděla naše růžové chvění, neboť to byla osoba převelice citlivá a milující. Pocítila silné spojení mezi mnou a keříkem břečťanu, tak jako mezi ní a jejím mužem.
    Proto máme společné rozechvívání v růžové barvě. Je to barva lásky a spojení."
 Těmi slovy elfí slečna skončila své vyprávění a já jsem měla pocit, že se naklonila směrem k zelenému keříku břečťanu a něžně ho políbila.
    Ucítila jsem obrovskou sílu lásky a pochopila staré pořekadlo, že láska umí i hory přenášet.
 I z maličkého kousíčku kořínku může s láskyplnou podporou slabého stromku vyrůst statný keř.
    Poděkovala jsem oběma elfím "snoubencům" a zatoužila jim něco dát. Zeptala jsem se tedy, co by jim udělalo radost.
Jen se smáli...
    "Co by nám ještě udělalo radost?!" řekli dvojhlasně, "vždyť víc šťastní být už nemůžeme, máme jeden druhého !"
    Pohladila jsem kmen hrušně obrostlý břečťanem a tiše, velice tiše jsem odešla. Naplněna láskou ke všemu živému až po okraj.
    Příběh růžového záření lásky mě však ještě něco naučil, už se nedokážu dívat se zlobou v očích na  divoké rostlinky v mé zahrádce, ale věřím, že vše má svůj smysl i jejich růst přesně tam, kde jsou. Třeba jsou zrovna zamilované...





    Srdce mi překypuje horoucí láskou,
            Už netrápím se lidsky věčnou otázkou..

    Miluje mě, či nemiluje?!
    Štětec sám na plátno mi odpověď vymaluje..

    Růžové hory, růžové cesty,
    Růžové sníčky věčné nevěsty..

    Břečťan mě ovine a hruška v horku zchladí,
    Jsem víc než přešťastná, že mají se tak rádi..