Zahradní lahodnosti-obálka....
Tak nějak jsem se cítila při psaní této knížky.. schoulená v heřmánku... a motýli vyprávěli... nebo žeby to nebyli motýli...
kdožpak ví... a koho to zajímá.... hlavně, že je na světě jedna malá lahodná knížečka...
1. ZELENÁ MĚKKOST
Uvnitř veliké zahrady obklopen barevnou vůní stojí pokorně a tiše malý domek.
Je to místo prosycené bujaře rozkvetlou energií a zároveň tak kliduplné.
Každá rostlinka i každý kamínek je tady něžně laskán a pečlivě uspořádáván. Řekla bych, že je to místo lahodně laskavé pro nádherné žití.
Za starou kovanou brankou bez kliky a zámku se začíná rozpustile klikatit mechová cestička, posetá spoustou běloučkých oblázků, uhlazených do kulaťoučkých bochánků.
Snad se na první pohled zdá cesta ke dveřím domku zbytečně dlouhá, ale jako už vše v téhle zahradě i „dlouhá“ cesta má svůj význam.
Každé zavlnění chodníčku svou laškovností vyloudí úsměv na rtu každého, kdo po něm jde a nese s sebou uvolnění napětí nashromážděného ve světě venku.
Měkkost a bohatost mechu umožňuje jednotlivým krokům doslova plynout vstříc klidu a pohodě. Vnoření boty hluboko do mechoví, jako do plyšového koberce, přináší úlevu a lehkost.
Tak ráda podléhám měkkému vábení a často si po mechem pokryté cestičce vykračuji jen tak, sem a tam.
Jednoho krásně slunečného rána jsem se opět vydala k brance, abych pohladila mech.
Chvíli jsem tam jen tak stála a usmívala se, bylo mi příjemně měkounce. Zula jsem si boty a naboso mazlila mechový obláček.
Najednou jsem uviděla pár světýlek mezi prsty na nohou. Ucukla jsem, ale to už mi světélkovalo i druhé chodidlo. Sklonila jsem se a s úžasem sledovala, odkud světýlka přicházejí.
Uviděla jsem malinkaté broučky…. Ne! To nebyli broučci, byli to malilinkatí tvorečkové…
SKUTEČNÍ SKŘÍTCI !
Když jsem byla malá, viděla jsem spoustu skřítků a všelijaké kouzelné drobotiny. Dokonce jsem si s nimi i hrála a povídala si.
„Kdo by si pomyslel, že teď, po tolika letech je objevím znovu,“ napadlo mě.
Běhali po mechu sem a tam, s obrovskou láskou a obětavostí rovnali pomačkané zelené chomáčky.
Od chvíle, co jsem je uviděla jsem za nimi chodívala ještě častěji.
Hladila jsem mechové bochánky a pozorovala skřítkovské hemžení.
Mechové skřítčí bytůstky jsou kopa veselá, pořád se jen chichotají a běhají a běhají.
Začala jsem jim říkat mecháčci.
Nikdy jsem je neviděla v klidu, jsou rychlí a mrštní. Jakmile dodělají svou „práci“, hned se schovají do malých domečků vykukujících z mechových bochánků.
Na kulatých hlavičkách nosí maličké špičaté čepičky se světýlkem na vršku. Jejich tělíčka jsou šťavnatě zelená. Snad jen velmi staří mecháčci jsou tmavozelení. Působí dojmem, že jsou úplně nahatí. Ale protože jsou tak převelice rychlí a chvíli neposedí, nemohu to tvrdit s jistotou. V mechu se to mecháčkem vždy jen tak zablýskne.
Velmi ráda dávám dárky a při svém toulání zahradou, vždy s jiskrným potěšením rozmisťuji malé krystalové dárečky, kde mě jen napadne.
Pokud chci obdarovat mecháčky za jejich pilnost a alespoň letmo si je prohlédnout, vložím do mechu pár krystalů citrínů. Skřítci mechoví nemají rádi přímé slunce a zářivě žluté citríny je krásně hřejí a mazlí svým chvěním. Spolu s nimi vždy pookřeje i mechový chodníček.
Jako odměnu za mou péči mi svěřili tajemství.
Radostným pobíháním v mechoví odstraňují úzkosti, které lidi souží.
Jejich víření a zachvívání vypadá jako něžné bělostné světélkování.
Svým uměním prosvětélkovávat vlahý mech plní důležitou úlohu v odstraňování nervózního napětí, které tvoří velice hrubé rozechvívání, což brání i okolním rostlinám ve zdravém a bohatém růstu. A zároveň odlehčují a čistí vyzařování každého, kdo vstoupí do zahrady. Jsou při této činnosti dokonale šťastní, vnímají příjemné naladění zahradního chvění a tiše plní své životní poslání.
Běhají a smějí se zvonivými hlásky, pokřikují na sebe a posílají si světélkující obláčky. Když mají vše hotovo, šup do domečku, co stojí na okraji každého mechového bochánku. Ten je pak protkán maličkými světýlky a nese vlhkou zelenou vůni.
Velmi ráda se dotýkám vlahého mechu, nejprve cítím lehounké šimrání na prstech a po chvíli je celé moje tělo jakoby lehčí.
Usnutí v mechové postýlce je tím nejsladším spaním, jaké znám. Přicházejí zelenkavé a chlácholivé sny, bolístky na duši se stávají ze sužujících nepodstatnými a probuzení je příjemně milé.
S drobnými světýlky v rozcuchaných vlasech a blaženě smířeným úsměvem ve tváři pozoruji to jemné hemžení v chomáčku mechoví. Je mi naprosto nádherně!
Zasněná a ponořená do lásky,
Pomalu míjím bělostné oblázky..
Jen úsměv na rtu prozradí mé tichounké spasení,
Že skončila doba výčitek a duše trápení..
Ulehla jsem přeci do mechu a
Nechala skřítky tropit něžnou neplechu..
Dokázali rozzářit moje oči,
I když svět se stále jako kolotoč točí..
Jednou jsi dole a jednou zas nahoře,
Nejlepší je to ale v mechu v oboře..
...děkuji...
