10. BYLINKOVÝ RÁJ


    Jihovýchodní strana zahrady se stala mým bylinkovým rájem.
    Území konejšivě hojivé vůně se rozléhá od statného dubu až k vysokým diviznám, od chatrného laťkového plůtku po malý mechový chodníček, vinoucí se v laškovném vlnění okolo celého domku.
    Lásku k bylinám jsem zřejmě získala od své maminky, která měla  zahrádku divoce rostoucích rostlin velice podobnou té mé.
I když...
Bylinky v mé zahrádce nejsou všechny větrem přiváté, některé jsem sadila ze semen maminčiných, jiné z darovaných a zbylé, pravda, přiletěly vzduchem a usadily se tady jen proto, že se jim na mé zahradě líbilo.
Ani se sázením jsem si těžkou hlavu nedělala, prostě jsem jim připravila měkké postýlky v kypré zemi a semínka do nich láskyplně uložila.
    Nemyslím, že by jakýkoli sázecí úplňkový rituál podpořený hrozivě děsivým vytím zdejších vlků nějak ovlivnil léčivou moc mých bylin.
 Má bylinková rajská zahrádka připomíná svým tvarem baculaté bříško nastávající maminky s miminkem uvnitř.
Uprostřed totiž stojí mohutný a přesto něhou oplývající kámen ve tvaru obrovského vejce, ležícího na boku.
Má jemně nažloutlou barvu a celý je velice pórovitý. 
    Za krásných měsíčních nocí se kamenné vejce rozzáří vábivým bělostným světlem, snad jde o odraz jasu měsíce...
Od kdy tady je nebo kdo ho sem postavil, to opravdu nevím, ale s oblibou říkávám, že tady stojí od nepaměti.
    Před vejcem z kamene se do půlměsíce rozprostírá bylina heřmánku.
Jeho jemná hojivá vůně zaplavuje celé okolí pod statným dubem.
Drobounké a jakoby s filigránskou jemností stavěné stonky, lístky a květy této rostlinky zdobí svou něžností bylinný koutek.
    Chodívám si do heřmánku pro pohlazení, když je mi smutno, je hebký a voňavý, tak jako maminčiny ruce.

    Jednoho nádherně slunečného dne, kdy bylo tak jasno a teplo, že mi pihy vyskákaly na tváři i tam, kde normálně nebývají, jsem se pomalu a bez nějakého cíle procházela po zahradě a přemýšlela, co v tak horkém odpoledni podniknu. Malovat se nedalo, protože mi usychaly barvy už jen při pomyšlení, že je vytlačím z tuby.
Ponořená do hlubokého rozjímání jsem došla po mechovém chodníčku až k velkému dubu a nasála vůni, která příjemně pohladila můj nos.
Byla to vůně heřmánku a vzpomínek.
Když jsem byla ještě malá, slyšela jsem spoustu pohádek o heřmánkových vílách a přitom jsem tady, v bylinkové zahrádce ještě žádnou neviděla. Zamyšleně jsem šla dál.
Ale to už se mé kroky stáčely přímo k bylinkovému ráji.
Sklonila jsem se nad tou záplavou žluťoučkých hlaviček a lehce, velice lehounce jsem je pohladila. Z vůně, která se náhle rozlila po okolí, se mi zatočila hlava a sedla jsem si do mechu vedle.
    Pozorovala jsem tu záplavu vonící jemnosti a hledala schované víly.
"Přece tady někde musí být..." Řekla jsem nahlas.
"Víly, bytosti heřmánku, zjevte se mi..." Vypadlo ze mě tak rychle a žadonivě, že jsem se rozesmála.
Ještě bych měla dodat "čáry máry fuk," proběhlo mi se smíchem v hlavě.
    "Copak tě trápí?  Bolí tě něco?" ozvalo se z bylinek tiše.
    "Co... co prosím?!" vydala jsem ze sebe se zakoktáním.
    "No, jestli tě něco trápí? Když nás tak úpěnlivě voláš,"  odpověděl mi opět hlásek.
    Nevěděla jsem, co bych na to měla odpovědět a tak jsem začala podle pravdy: "Netrápí mě žádná bolest, jen jsem si vzpomněla na pohádky o vílách v heřmánku, které jsem slýchávala jako malá a zatoužila jsem..." odmlčela jsem se, nechtěla jsem zpochybňovat jejich existenci.
    Hlásek však pokračoval za mě: "Zatoužila jsi vědět, jestli nějaké heřmánkové víly existují, že?!"
Neuvědomila jsem si, že všechny přírodní bytůstky "slyší" mé myšlenky. Styděla jsem se a kajícným hlasem jsem se snažila vysvětlit své pochybnosti.
    "Nezlobíme se... Jak tě mohlo napadnout, že bychom se na tebe hněvali za tvou nevědomost," chlácholivě mě uklidňoval příjemný hlásek.
    "Děkuji..." špitla jsem, ale mé myšlenky se nedaly zastavit. Přemýšlela jsem, zda to ke mně opravdu mluví heřmánková víla.
    Zaslechla jsem veselý smích.
    "Ano, jsem to opravdu já- víla květů heřmánku. No, skloň se přece trošku víc a podívej se do jemného květoví, sedím na žlutém polštářku a mávám na tebe.."
Poslechla jsem a naklonila se, až mě na bradě lechtaly zelené, jemně střapaté heřmánkové lístky. Chvíli jsem jen tak koukala a pak jsem ji uviděla.
Bylá nádherná..
Celá zářila zlatavým světlem. Při pohledu na něco tak překrásného se mi tajil dech a nebyla jsem schopna slova.
    Víla se pousmála a tiše šeptla: "Tak tě vítám u nás v bylinkách. Jsem ráda, že sis přišla popovídat. Je toho mnoho, co bychom ti chtěli sdělit."
    "Chtěli sdělit?!" opakovala jsem její poslední slova, "takže je vás tady víc heřmánkových víl?"
    Opět se smíchem pokračovala: " Nejen víl a nejen v heřmánku. Každá bylinka má svého ochránce. A v heřmánku nežijeme samy. Podívej se pozorněji."
    Po těchto jejích slovech jsem už s větší dávkou klidu zpozorovala hemžení okolo rostlinek.
    Usmála jsem se na ta stvořeníčka a podrobně si je začala prohlížet.
    Víla, která se mnou mluvila, nebyla na hebkém žlutém polštářku sama, vlastně na každém heřmánkovém květu seděla jedna zářící bytůstka.
Měla zlaté vlásky, které ji sahaly až k patám. Lehounké, rozevláté šatičky jemně nazelenalé barvy, jí přikryly celé drobné tělíčko až po bosé nožky. Ve velkých očích se jí zračila dobrota a hojivá konejšivost. Celá zlatem zářila.
Neustále si pohrávala se zlatavým obláčkem.
    Dříve než jsem stačila obdivně vydechnout, víla pokračovala v hovoru:  "Děkuji za tvé uznání, ale my nejsme jediné bytosti heřmánku, podívej se dolů, ke kořenům..."
    Její slova mě zarazila a sklopila jsem oči ještě níž.
"Opravdu!"  rozrušením jsem vykřikla.
    U kořenů, úplně dole, pobíhali okolo útlých stonků malí celí zelení mužíčci, byli podstatně menší a baculatější než víly nahoře na květech, na hlavičkách měli malé čepičky se špičkami otočenými nahoru. Nosili bačkorky se žlutými bambulkami.
 Neustále běhali sem a  tam  a širokými dlaněmi na mě mávali.
    "Kdo jste?" zeptala jsem se zcela netaktně a opět se zastyděla.
    Se smíchem nad mým zmatkováním mi odpověděli: "My jsme heřmánkoví skřítci a staráme se o dolní části rostlinky."
Moc jsem tomu nerozuměla, většinou každou bylinu i strom chránila pouze jedna jediná bytost, snad s výjimkou dýňových skřítečků, ale tam vypadali všichni stejně, jen skřítulinky nosily sukýnky. A také měli stejný úkol, ale heřmánkové víly jsou zcela odlišné od zelených skřítků a každý z nich se stará o jinou část byliny.
Už, už jsem se na to chtěla zeptat, ale nebylo třeba použít slov. Odpověď přišla dříve, než jsem stačila kloudně vymyslet otázku.
"My se staráme o kořeny, stonek a listy proto, aby měly květy co nejvíce hojivé síly a neplýtvaly s ní na ochranu celé rostliny. Víly mají docela jiný úkol. Ale na to se raději zeptej jich," skřítek domluvil a s veselým výskotem zmizel za ostatními.
    Nestačila jsem mu za jeho trpělivé vysvětlení ani poděkovat. Zvedla jsem hlavu a požádala vílu o doplnění skřítkova proslovu.
    Jemným a hladivým hláskem pokračovala: "Jsou moc milí a zábavní naši skřítkové. Celý den běhají a rozdávají jemné, ale silné rozechvívání každé rostlince, která roste a sbírá sílu pro nás.  My zatím jen odpočíváme a čekáme, až přijde náš čas."
    "A kdy to bude? Kdy přijde ta vaše chvíle?"  zeptala jsem se s notnou dávkou zvědavosti.
    Víla se jen shovívavě pousmála a pokračovala: "Naše chvíle přijde v okamžiku, kdy budeš heřmánkové hlavičky sklízet, abys z nich uvařila čaj nebo si připravila utišující lázeň. Heřmánek je velice mocná bylina právě proto, že se o její růst staráme společně se skřítky. Dostává dvě rozdílná rozechvívání, k podpoře růstu a zdraví od zelených skřítků a my ji dáváme rozechvívání hojivé moci."
    Bylo příjemné poslouchat něžně milý vílí hlásek, ukolébával mě a zklidňoval.
    "Vidíš ten malý zlatý obláček v mých dlaních?!"  zeptala se mě.
Kývla jsem a víla pokračovala: "To je léčivý polštářek vůně, ten celý svůj život chráníme a opatrujeme, abychom ho jednou přiložily na ránu jako obklad, nebo rozpustily v čaji či koupeli. Teď už znáš  pravé kouzlo našeho heřmánku." Jemně se uklonila a schoulila se ve své žluté voňavé postýlce a zřejmě usnula.
Nebyla zvyklá tolik vykládat a má netrpělivostí prosycená energie byla příliš vyčerpávající pro tak jemné stvoření. Ještě chvíli jsem zamyšleně seděla a pak jsem se šla také na chvíli schovat před silným slunečním žárem. Ale slíbila jsem si, že hned, jak se začne slunce ukládat ke spánku, vypravím se zase za vonícími heřmánkovými vílami a jejich skřítky.

    K večeru, jen co se sluníčko trochu unavilo a tak silně už nežhnulo, jsem se vydala s konví plnou blýskavé vody ovlažit žíznivé bylinky.
Jakmile jsem rostlinky dostatečně zalila, napadla mě na první pohled zcela nesmyslná věc, pokropit chladivou vodou rozpálené kamenné vejce uprostřed bylinek a trochu ho v tom parnu schladit.
    Když jsem to udělala, měla jsem příjemný pocit, ale nevěděla jsem proč. Hladila jsem ten kus kamene a vnímala jeho kliduplné pomalé chvění.
    "Ptáš se, proč jsi to udělala?" zazněl z heřmánku jasný hlásek víly.
Sklonila jsem hlavu, abych vílu pozdravila a poděkovala jí za dopolední povídání a zároveň jsem byla zvědavá na její vysvětlení mého chování.
Víla se jen usmála a pokračovala: "Vím, že cítíš klidné a převelice pomalé rozechvívání kamene. Láká tě a táhne od doby, co jsi koupila tuhle zahradu a domek, ráda bys věděla, odkud se tady vzal?" ztichla a čekala, co odpovím, i když odpověď už dávno znala. K jejímu překvapení jsem promluvila velice klidně, bez nedočkavosti a nervozity. Čekala zřejmě, že budu stejně netrpělivá a roztěkaná jako ráno.
"Ano, ráda bych o něm věděla víc. Je mi vedle něj dobře a jeho chvění mi, nevím proč, připomíná maminku," zasnila jsem se...
    Po chvíli víla pokračovala: "Na tvou otázku nemohu odpovědět sama, dobře se podívej, kde je kámen uložený, co ti to připomíná?!"
    Prohlédla jsem si celou bylinkovou zahrádku, které jsem říkávala "ráj". A pak mě to napadlo, no ano, vždyť je to ráj- vždycky mi tvar, ve kterém byly nasazeny byliny, připomínal bříško budoucí maminky a kámen uprostřed spokojené miminko- přece v ráji.
    Radostně jsem to sdělila heřmánkové víle. Jen se usmála a kývla hlavou na znamení souhlasu.
    "Teď už mi můžeš prozradit tajemství kamenného vejce? Co jsi vlastně myslela tím, že na tuto otázku nemůžeš odpovědět sama, kdo ještě zná odpověď?" vyhrkla jsem ze sebe spěšně.
    "Řekla jsem ti přece, ať se rozhlédneš kolem kamene, co je okolo něj?"  oči se jí rozzářily očekáváním.
Zjevně ji bavilo dávat mi hádanky a hrát si se slovíčky.
Ale já jsem se nevzdala, pořádně jsem se několikrát nadechla a prohlédla jsem okolí kamenného vejce, nic zvláštního mě nenapadlo.
"Jen bylinky, nic jiného okolo není!" řekla jsem už zcela odevzdaně.
"No anó! To je ono!" vykřikla potěšeně víla.
"Co?! Bylinky?! Co ty s tím mají společného?" pokračovala jsem stále nechápavě.
Víla si povzdechla: "Vždyť jsi to už řekla, dělají bříško- mateřskou ochranu pro vejce. Opatrují jeho tajemství. A jestli ti má být vyjeveno, musí rozhodnout všechny byliny, ne jen já!"
Zůstala jsem jako přikovaná.
"Tak všechny bylinky....     To znamená, že ve všech sídlí skřítkové nebo víly!?"
Víla se dala do hlasitého smíchu, až se musela chytit okvětních lístků, aby nespadla dolů.
"Někdy mě vy lidé překvapujete, mluvíte, ale vůbec si neuvědomujete, co říkáte. Vždyť si vzpomeň na své úvahy o životě rostlin a jejich obyvatel. Sama jsi poznala, že život každé byliny, květiny i stromu je úzce spjat s bytostí, která se o ni stará."
Musela jsem připustit, že jsem poněkud pomalejší v chápání. A tichounce, provinile jsem se zeptala: "Jak bych mohla poznat ostatní bytůstky bylinek a požádat je o vyjevení tajemství?"
"Zkus je třeba hezky klidně zavolat a říct prosím..." řekla s lehkým úsměvem víla.
No ano, je to přece tak jednoduché, povzdechla jsem si nad svou nechápavostí, zřejmě ze mě sálavé sluníčko vycucalo veškerý důvtip.
Pohledem jsem přejela celý bylinkový ráj, s milým úsměvem a v klidu jsem pozdravila ostatní byliny a zeptala se, zda-li něco nepotřebují po tak náročném, horkém dnu.
    Nejprve ke mně natočil svou květovou hlavičku oranžový měsíček, pak se zachvěla meduňka a nakonec máta.
Začalo to kolem živě švitořit. Chvíli mi trvalo, než jsem rozeznala jednotlivá slůvka.
    "Jsme rádi, že jsi nemyslela nejprve na sebe a starala se, jestli nám něco nechybí," ozvalo se z květů měsíčků.
A ejhle, najednou na mě vykoukla oranžová hlavička veselého skřítka. Usmíval se od ouška k oušku. Byl o něco větší než heřmánková víla, také tělíčko měl statnější. Jeho obleček byl poskládaný z okvětních lístků měsíčku. Na nožkách měl malé oranžové botičky a celý žlutě zářil.
Čiperně poskakoval z lístku na lístek.
    Pootočila jsem hlavu, neboť další hlásek se ozýval z příjemně vonící  meduňky. Nad bylinou jemně třepotala malými křidélky zelenkavá víla.



"Vždy nás těší, když naši péči a starost o rostlinku podpoří i člověk. Slyšeli jsme vše, co jste si povídaly s heřmánkovou vílou. A jsme rádi, že máš zájem o tajemství kamenného vejce." řekla víla za všechny byliny v ráji.
Snažila jsem se pořádně si ji prohlédnout, ale třepotala křidélky a poletovala sem a tam, takže o ní mohu říci jen, že je celá jasně zelená, má kratičkou bohatě nabíranou sukýnku a žlutavou mašli ve vlasech.
    Pak mi oči samy sklouzly k mátě peprné.
 Na nejvyšším stonku, obsypaném lístečky, hrdě stála víla-skřítek, nebylo poznat, zdali je to on nebo ona. I hlásek mělo to stvořeníčko neurčitý. Zelený obličej byl tváří mladé dívenky, ale kalhoty a vzpřímený, ostrý postoj spíš připomínal hocha. Tmavé nakrátko ostříhané vlásky svými měkkými vlnkami jen umocňovaly neurčitost bytůstky.
    Také mátové stvořeníčko přikyvovalo na důkaz souhlasu s vyjevením kamenného tajemství.
    Celá prozářená štěstím a očekáváním jsem se otočila zpět na heřmánkovou vílu.
    Usmívala se.
"Jsem ráda, že i ostatní byliny sdílejí můj názor na tebe." Řekla víla klidně a po chvilce ticha pokračovala.
"Povím ti tedy celé tajemství kamenného vejce."
Teprve teď jsem si všimla, že už se docela setmělo.
Víla ihned zachytila mou myšlenku na nastalou tmu a hladivým hlasem řekla: "Snad se tmy nebojíš?! Neměj zbytečné obavy..." A po těch slovech se rozzářila jasným zlatým světlem a nejen ona, všechny heřmánkové víly, měsíčkoví skřítci, meduňkové panenky i mátová stvořeníčka začala zářit nádherným světlem. Vypadalo to jako na louce plné světlušek.
Zalila mě vlna příjemného tepla a víla pokračovala: "Bylo to už hodně dávno, v dobách, kdy jsme hlavními obyvateli Země byli my- víly, skřítci, elfové a draci. Lidí bylo poskrovnu, všichni nás chovali v úctě a chodili za námi pro rady.
Starali jsme  se o velké, nádherně vzrostlé rostliny a draci byli našimi nejbližšími přáteli, létali nám nad hlavami a chodili k nám pro sladké ovocné plody. Společně jsme pořádali obrovské slavnosti a žili si kouzelplným životem.
    Ale jak čas plynul, lidí přibývalo a draků ubývalo.
Zůstala už jen malá hrstka draků, kteří se rozhodli, že opustí tuto Zemi a odletí pryč." Víla se na chvíli odmlčela.
Chtěla jsem se zeptat, co tím myslela, když řekla, že draci opustí tuto Zemi.
Pousmála se a pokračovala: "Kromě světa, který znáš, existuje ještě spousta jiných, kde platí naprosto odlišná pravidla. Ale to už je zcela jiný příběh a ten nemám dovoleno ti vyprávět."
Už, už jsem chtěla poprosit i ostatní bytosti bylin o svolení, ale víla mě opět zarazila a přiložila si prst na ústa, abych dále nerušila vyprávění.
"Na  to, abych ti vyjevila vše ani svolení veškerých  bylin, co kde rostou, nestačí...
Ale poslouchej dál náš příběh o kamenném vejci.
Draci tedy opustili naši Zemi, ještě před tím nám však dali dar, právě toto vejce. Je to dračí vejce, ve kterém spí malý drak. Jak roky a staletí plynuly, utvořily se na tvrdé kamenné skořápce malé prohloubeninky. Vidíš?!"
    Otočila jsem hlavu ke kamennému vejci a užasla jsem. Celé vejce zářilo nádherným bílo růžovým světlem. Zmohla jsem se jen na povzdechnutí...
Jak ale může v kamenném vejci někdo spát? napadlo mě.
    "Divíš se, jak může v kameni někdo odpočívat?!"  Pronesla víla, která samozřejmě zase věděla, co se mi honí hlavou.
Kývla jsem.


A víla pokračovala: "Skořápka dračího vejce je kamenná proto, aby malému dráčkovi nikdo neublížil a až přijde jeho čas, probudí se, skořápka praskne a on pomůže zachránit Zemi."
"Jak jsi to myslela zachránit Zemi?!! Copak jí něco hrozí?" zeptala jsem se docela hloupě, ale hned jsem svou otázku chtěla vzít zpět, vždyť velice dobře vím, jak je na nemálo místech znečištěná a zubožená.
    Víla se na mě za zbrkle vyslovenou otázku vůbec nezlobila, jen pokývala hlavou.
"Kdy se to stane, to přesně nevíme a jak pomůže Zemi, to taky ne," řekla už jen šeptem a sklopila hlavu, " a to je celé tajemství tohoto kamene. Už víš, proč jsme okolo něj vyrostly ve tvaru bříška?"
    Usmála jsem se a odpověděla: "No přece, aby měl malý spící dráček pocit bezpečí, tak jako u maminky.."
    Celá rozněžněná jsem přistoupila k vejci a přiložila na něj své dlaně... Najednou jako bych cítila tlukot dračího srdce...
    Rozloučila jsem se s bylinkami a šla spát.
    Ale hlavou mi probíhaly divoké myšlenky a nemohla jsem usnout. Nakonec jsem musela z postele vstát a vydat se  k vejci znovu, ale tentokrát ne s prázdnou.
    Pečlivě jsem vybrala své nejkrásnější krystaly různých odrůd polodrahokamů a vzala je s sebou ven.
    Trpělivě a opatrně jsem vložila téměř do všech prohloubenin ve vejci po jednom krystalu.
    Když jsem byla s prací hotova, už svítalo.
    Slunce mi poskytlo ten nejkrásnější pohled na dračí vejce. Všechny krystaly se po dopadu slunečních paprsků rozzářily a jejich duhová záře se spojila v obal okolo něj.
    Spokojená, že malý drak může klidně spát chráněn bytostmi bylin a mými krystaly, jsem usnula jako ..... malý drak......



   
    Tak jako miminko v břiše své maminky,
    Tak spinká v kameni dráček můj malinký..

    Víly a skřítkové tančí okolo něj,
    O každé půlnoci je tam veselý světýlek rej..
    Bytůstky kouzelné chrání ho v pelíšku,
    Tiše mu šeptají, hajkej náš dračí kulíšku....
   
    Snad nechcete probudit draka v kameni,
    Tak ať se to, človíčci, na Zemi více zazelení...