11. ŽLUŤOULINKÉ PŘEKVAPENÍ


    Miluji překvapení...
Vždy jej prožívám ve zvláštním magickém opojení smyslů a s dětsky zasněným pohledem, plna očekávání z neznámého vibrování okolo.
    Jednoho pozdně jarního dne, kdy bylo příjemně teplo a slunce svítilo tak akorát, jsem se procházela po zahradě a přemýšlela, co kde vyrašilo ze semínek, která jsem před pár měsíci zasadila.
    Cestou jsem zdravila skřítky i víly a ptala se, jak se jim pořád daří a cože dělají pěkného. Všichni byli v jednom shonu, pobíhali či poletovali, aby podpořili veškeré rostlinky v růstu a pomohli jim po dlouhé zimě, nebo tančili kolem místa, kde bylo v zemi uložené nové semínko.
    Došla jsem až ke statnému dubu a přitiskla obličej na jeho vlhkou mechem pokrytou kůru.
Při každém našem setkání mi vždy daruje něco ze svého klidu.
    Doslova jsem protančila okolo dračího kamenného vejce a pohladila pohledem místečko, kde bude za pár týdnů nádherně voňavý bylinkový ráj.
    A pak to přišlo... Překvapení!
Hned  za bylinným "bříškem" se minulý rok objevily ve dvou kruzích stočené dužnaté listy. To byly zrovna ty rostliny, co s sebou přivál vítr a ony se rozhodly, že tady budou žít a hotovo!
Neměla jsem tušení, co jsou zač. Celý minulý rok rostly do kruhu a sílily, ale jinak nic. Žádný stonek ani květ...
Nerada vykopávám něco, o čem nejsem přesvědčená, že není v pořádku a tak jsem milé rostlinky nechala v klidu být a trpělivě čekala, co s nimi zima provede.
Když roztál poslední sníh, vypadaly docela bídně, ale to vlastně celá zahrada, a tak jsem všechny s láskou obešla a vyprávěla jim o sluníčku.
    Ale teď když  jsem nad nimi opět stála, jsem  málem vykřikla překvapením.
Docela se vzpamatovaly a krásně zesílily, ale to není to nejpodstatnější.
Uprostřed každého listového kola začal vyrůstat silný stonek. Takovou změnu ve vzhledu rostlinky jsem opravdu nečekala.
    Plná radosti jsem doběhla domů a začala hledat v knihách o rostlinách.
Hledala jsem a hledala, prolistovala jsem spoustu knih, ale nic podobného mé, větrem přiváté rostlině jsem nenašla.
Trpělivě jsem tedy čekala a den co den jsem ji chodívala kontrolovat.
Stvol rostl a ještě víc zesílil.
    Jaro se přehouplo v léto. A pak to přišlo. Na tajemné rostlince vyrostly malé, docela malinkaté pupeny. Se smíchem jsem už svou rostlinku mohla pojmenovat.
Byla to divizna!
    Divizna je rostlina, která často roste u cest jako plevel, ale nikdy jsem si nevšimla, jak moc se na své vykvetení připravuje. Nejprve tajemné, ničím ji nepřipomínající kolo listoví a teprve další rok nádherné žluté květy.
    Ne, nebyla jsem ani trochu zklamaná. Divizna je velice krásná svou květovou barevností a také moc léčivá bylina. A pak, sama si vybrala k růstu to nejlepší místečko jaké jen mohla, hned pod bylinkovým "bříškem". Určitě se tady nebude cítit osamělá, je přece obklopená spoustou přátelských bytůstek.
   
Obě divizny vyrostly v ohromně vysoké stvoly a celé se obsypaly docela velkými žlutě zářícími květy.
    Když jsem si je prohlížela, napadlo mě- jaké bytosti asi budou žít v tak vysokých rostlinách? Budou vysoké a štíhlé nebo víc baculaté....
V tichém rozjímání nad diviznami jsem si všimla malinkých, snad pavučinových vláken, které spojovaly obě byliny. Každá nitka vedla od květu na jedné ke květu na druhé rostlině.
Naklonila jsem hlavu blíž, abych si vlákénka prohlédla a tu jsem zaslechla slabý, ale přesto jásavý pokřik. Po jedné nitce, jako po lanové dráze, sjíždělo něco maličkého zářícího světle žlutou barvou.
Zůstala jsem chvíli bez dechu stát a nemohla odtrhnout oči od divizen.
    Po každém vlákně jezdili skřítečci z jedné na druhou rostlinu. Když dorazili, skočili do květu, zatřásli s ním a po další nitce sjížděli ke květu dalšímu, ale už na druhé rostlině.
    "Haló..." špitla jsem opatrně.
    Ale odezva žádná. Asi mě neslyšeli, pomyslela jsem si.
A tak jsem velice jemně prstíkem zabrnkala na jednu z nitek.
Veškerý pohyb skřítků ustal, všichni hned naskákali do květů a bylo ticho, jako kdyby nikdy žádní skřítci na diviznách nebyli.
Posmutněle jsem na ně ještě jednou zavolala: "Haló... Promiňte, nechtěla jsem vás polekat...Ráda bych vás jen pozdravila a zeptala se, zda-li něco nepotřebujete?!"
    Jedna po druhé začaly z květů vykukovat malé zvědavé hlavičky.
    Usmála jsem se a tiše čekala.
    "Vůbec jsme si tě nevšimli, máme moc práce, léto je v plné síle a my ještě nemáme hotovo... Máme moc práce... ano moc... moc práce..." odpovídali mi jednotlivě i sborem.
    "A copak děláte?" zkusila jsem pokračovat v hovoru.
    "No, vždyť ti to říkáme, máme prostě moc a moc práce!" mluvili jeden přes druhého a opět začali jezdit po svých nitkových cestičkách.
    Když už jsem si myslela, že se nic zajímavého nedozvím, vykoukl jeden přímo před mým nosem a pohodlně se posadil do kalíšku žlutého květu.
Teprve teď jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.
    Byl maličký, na hlavě měl klobouček ve tvaru žlutého kalíšku květu divizny. Nosil těsný žluto-zelený pruhovaný trikotek a na nožkách měl zelené botky. Celý jemně světle žlutě světélkoval. V buclatém obličejíčku se mu zračilo šibalství a nezbednost.
    Přehodil si nožku přes nožku a mávnul na mě.
"Tak ty by sis ráda povídala?! Co bys chtěla vědět?" řekl s takovým klidem, že mě úplně vyvedl z rovnováhy.
    "Ty nemusíš pracovat?! Máte toho přeci moc, moc, moc..." řekla jsem, abych ho trošku popíchla.
Nenechal se vyvést z míry a klidně pokračoval : "Já pracovat nemusím! Já jsem ten nejdůležitější ze všech!
To já tady všem velím!" důležitě si strčil kousek stébla do pusy a zvedl nos.
Bylo těžko k uvěření, že rostlince divizny velí tak nafoukaný skřítek. Nechtěla jsem si ho však pohněvat a tak jsem se tvářila, že mu naprosto věřím a má můj bezmezný obdiv.
Vyplatilo se to!
Když viděl, jak si ho považuji a jak bedlivě poslouchám jeho slova, začal mi vyprávět o rostlince divizny, proč roste tak dlouho.
   
V každém semínku spinká velice mnoho skřítků a proto musí vyrůst nejprve husté listoví, aby skřítci dostatečně zesílili a mohli se postarat o všechny květy a jejich léčivou moc.
Po kratičkém vyprávění se zamyslel a velmi vážně dodal: "...jeden ze skřítků- ten nejlepší a nejsilnější, nejkrásnější, nejzářivější, prostě nej, nej...
Se pak stane tím n e j d ů l e ž i t ě j š í m!" poslední slovo pečlivě hláskoval, aby mu dodal patřičnou d ů l e ž i t o s t !
    Ale to už se kolem něj shlukl celý houf dalších skřítků a zlostně s ručkama u pasu čekali, kdy si jich všimne. S výkřikem vyskočil, otočil se na patě a svižně  pospíchal z květu na květ.
Když ostatní skřítci viděli, že se doširoka usmívám, jemně se uklonili a s milým výrazem ve tvářičkách pronesli: "... už musíme do práce, máme hodně práce, víš?! Opravdu moc práce...moc...." A zmizeli ve žlutých květech divizny.
   
Od té doby, kdykoli vidím někoho divoce pobíhat a slyším říkat, že má moc práce, vzpomenu si na malé žluťoučké nezbedy a jen se usměju...

    


    Žlutaví skřítečci běhají sem a tam,
    Neplač a neláteř, já také vše nestíhám..
    Najdi si čas na práci i na pohodu a
    Nebuď jen z "vajec divokého" rodu..
    To přáním je snad nás všech ,
    Tak neplňte už žlučí měch...