12. VOŇAVÉ PŘÁTELSTVÍ


    Malý dřevěný altánek, který byl dodatečně přistavěn jako stříška k domku z východní strany, se stal mým oblíbeným útočištěm zvláště v dobách, co jsem psala pohádkové příběhy a celé je omalovávala.
    Miluji krásně kouzelné měsíční večery, kdy je vzduch okolo altánu provoněn vůní "jasmínu".
On to vlastně ani jasmín ve skutečnosti není, je to keř pustorylu, co si jen půjčil jasmínovou vůni...
    Den co den, večer co večer jsem s tužkou v ruce a notesem na klíně zapisovala vše, čím mě milá zahrada a její bytůstky obdarovaly.
Každý příběh a každičké slůvko v něm je pro mě velikým darem, o který se dělím s největší radostí.
    S pomocí přírody jsem se dostala až za polovinu knížky a jak jsem tak nad tím dumala, došlo mi, že dnes večer nemám o čem psát. Posledních pár dnů jsem svou kouzelnou zahradu trošku zanedbávala, tedy ne, že by mě potřebovala, aby zanedbaná nebyla, ale omezila jsem dlouhé procházky a věnovala se výhradně psaní. S nikým jsem notnou dobou nemluvila, když pominu letmé pozdravy.
To vše mi běhalo jako zdivočelé myšlenky v hlavě.
Seděla jsem v houpacím křesle, houpala se a okusovala konec tužky.
Když se setmělo ještě víc, šla jsem zapálit svíčku v  lucerně zavěšené na okraji altánové stříšky a opět se usadila v křesílku.
Byl nádherně teplý letní večer a houpání mě ukolébalo do dřímoty.
     Zdál se mi krásný sen... 
Někdo s nádherným ženským hlasem na mě volal a hladil mě po tváři: "Ráda bych ti vyprávěla svůj příběh, ale musíš se mě na něj nejprve zeptat. Jinak nemohu.."
    Usmívala jsem se ze spaní a najednou "PLESK", prudce jsem sebou trhla a na nádherně hladivý sen zbyla jen vzpomínka. Něco mě příšerně kleplo mezi oči, sáhla jsem si na čelo, ale nic jiného než jen tmavomodrý poprašek, jakoby z motýlích křídel, jsem nenašla. Sklopila jsem oči do klína a tam mi trošku popleteně poskakoval a třepotal křídly veliký motýl, vlastně to byla můra. Světlo z lucerny ji zřejmě natolik pobláznilo, že ztratila směr a narazila přímo do mě.
Opatrně jsem ji vzala do dlaní a chtěla ji vypustit, ale ona ne a ne se odlepit z mých rukou. Nic naplat, pomyslela jsem si, musím ji dát někam do bezpečí, než se úplně utluče. Rozhlédla jsem se okolo a jako nejlepší útočiště pro můru se mi zdál starý keř pustorylu. Když jsem do něj můru se vší opatrností vkládala, ovanula mi nos přenádherně čistá vůně jasmínu, kterou pustoryl voněl.
Začala jsem si se zájmem keř prohlížet, jeho jemné  bílé květy, kterými byl celý obsypán, zářily do noci jako malé lucerničky.
    "Konečně..." zaslechla jsem opět ten hladivý ženský hlas jako ve snu nebo, že bych nespala?!
Tiše jsem jen špitla: "Co konečně?"
Záhy jsem dostala odpověď: "No konečně, že jsi přišla i za mnou. Tolik bych ti chtěla vyprávět svůj příběh... Ale musíš se nejprve...."
    "Zeptat!" vyhrkla jsem do tmy.
    "Samozřejmě, že by mě zajímal tvůj příběh, ale kdo vlastně jsi?!" zeptala jsem se s neskrývaným zájmem.
    "Já jsem přece tady, podívej se pořádně. Když napřáhneš ruce, dotkneš se mých.." Naléhavě mě vyzýval hlas.
Neváhala jsem ani chviličku, natáhla jsem ruce před sebe a ucítila něco překrásného. Teplo, klid a pocit bezpečí se zmocnil celého mého těla. Projel mnou jako vlna přenádherného smíření. Cítila jsem silné spojení s celým okolím, jakoby rostliny, keře i stromy a já jsme byli jen jedno. Nic nás nedělilo a vše spojovalo.
Vnímala jsem všemi póry něco, co jsem doposud neznala.
    Zvedla jsem v opojení hlavu a uviděla před sebou nádhernou ženu, jak se mile usmívá a drží mě za ruce, které jsem prve vsunula do keře pustorylu.
Byla to jeho ochránkyně, vznešená jemně bělostná elfka.
    Pozdravily jsme se pohledem. Vlastně jsem řeč vůbec nemusela používat, mluvily jsme myšlenkami. Uměla jsem předávat myšlenkově krátké vzkazy svému kocourovi, ale nikdy jsem nemluvila beze slov tak dlouho a jasně. I můj hlas v hlavě byl mnohem melodičtější než ho ve skutečnosti znám.
    Celý rozhovor probíhal tak klidně a hladce, bez jediného zadrhnutí v myšlenkách.
    Vyjádřila jsem obdiv nad naší konverzací a poděkovala za nádherný pocit, kterým mě celou "zalila".
    Prohlížela jsem si elfí paní pustorylu a nestačila jsem žasnout nad její překrásnou čistotou, která z ní prýštila každičkým pórem.
Zářila tak nádherně a silně, že jsem zprvu musela mhouřit oči, abych si ji mohla alespoň trošinku prohlédnout. Ale po chvíli jsem si zvykla na její jas a uviděla  nádhernou ženu věku mé maminky, s velmi mladým a jasným hlasem. Bílé vlasy jí volně splývaly mezi dlouhá a štíhlá křídla perleťového nádechu.
Na těle měla jemné, jak mlha lehké šaty až po zem. Dole se zelenaly jako by vyrůstala přímo ze země a směrem k hlavě bělaly až zářily jak čerstvě napadaný sníh. Měla dobrotivý a milý obličej a jen se usmívala. Její úsměv však nebyl obyčejný, byl plný moudrosti a stále říkal- však já vím...
    Okouzlením jsem nemohla z bílé elfky pustorylu spustit oči.
    Pomyslela jsem vděčně na můru, která mě probudila ze snu, i když trošku divoce.
Elfí paní se usmála a vyslala ke mně další myšlenku:
"To nebyl jen tak obyčejný sen, přivolala ho moje vůně. Ale ty jsi na mé volání nereagovala, tak jsem požádala nočního motýla, aby mi trochu pomohl. Omlouvám se ti za úlek, který jsi díky němu zažila."
Pomyslela jsem si se smíchem: "Tvůj noční motýl je kopa veselá, snad se mu nic nestalo. Nechtěl opustit mou dlaň a musela jsem ho vložit mezi tvé bělostné květy."
"Podívej se támhle k lucerně!" pronesla tiše.
A opravdu, létal si sem a tam a radostně vytáčel piruety jako smyslů zbavený. Pohled na něj mě nahlas rozesmál.
Elfí paní pokračovala: "Nebyl zraněný, neustále ti opakoval, ať ho následuješ, ale tys ho neslyšela.."
"Motýli mluví?!" a už jela myšlenková otázka jedna za druhou.
"Jistěže mluví, ale jinak, než jsi zvyklá a dokonce je jejich řeč naprosto odlišná od řeči naší, tedy řeči elfí." trpělivě mi celou motýlí záležitost vysvětlovala.
"A jak tedy mluví?!" nedala jsem se odbýt. Myšlenky se těžko krotí, co byste normálně neřekli, to v myšlenkách vyplyne tak rychle, že se nestačíte divit.
Ale elfí paní se ani trošku nezlobila: "Na to, jak motýli mluví, se musíš zeptat jich, nejlépe ti to vysvětlí."
I když jsem absolutně nechápala, jak mi budou něco vysvětlovat, vždyť jejich řeči vůbec nerozumím, přesto jsem v klidu od své touhy znát motýlí řeč úplně upustila.
Jasmínová vůně mi zaplnila celou hlavu a já si vzpomněla, proč mě noční motýl vlastně přivedl ke keři pustorylu. Měla jsem se přece zeptat na jeho příběh.
S velice silnou myšlenkou jen na jedinou věc, na příběh zářivého keře, jsem pohlédla zpříma elfí paní do velkých očí.
Usmála se a začala s tichým vyprávěním: "Jsem ráda, že jsi nezapomněla a zeptala se. Vídám tě tady každý den i večer, jak pilně pracuješ na knize příběhů o nás a velice ráda bych, aby se i ostatní lidé dověděli příběh mého keře pustorylu.
Je to příběh lahodné jasmínové vůně. Jak víš, roste tady mnoho rostlin, co krásně kvetou, ale nevoní. Nedostaly prostě od paní přírody vůni do vínku.  A takový byl i můj keř, tedy prakeř pustorylu, neboť příběh, který ti vyprávím, je velmi, ale velmi starý."
Na chvíli se odmlčela. A pohladila svůj keř po všech květech, které byly na dosah její dlouhé paže. Celé okolí se naplnilo silnou vůní jasmínu.
Pak tiše a klidně pokračovala: "Tak tedy, můj keř přenádherně kvetl, jeho bílé květy byly jedny z nejkrásnějších široko daleko, ale potěšení pro oko bylo to jediné, co mohl poskytnout. I posteskl si jednoho dne vzrostlému jasmínu opodál, ten byl také obsypán květy, ale navíc tak krásně voněl, že lákal motýly z širokého okolí.
Jasmín i jeho elfí bytost si celý pustorylí stesk trpělivě vyslechli a nabídli mým něžně bílým kvítkům trochu ze své vůně.
I rozvoněl se tehdy poprvé keř pustorylu jasmínovou vůní. Když dostal jeden keř takovýto dar, dostaly ho všechny keře.
Když například obdaruješ jen jednoho z nás, jako bys obdarovala všechny." Vysvětlovala mi vzájemné vztahy mezi nimi. Všimla si, jak nechápavě jsem to přijala a tak ještě pomaleji a trpělivěji pokračovala: " Ale když je byť jen jednomu z nás ublíženo, trápíme se všichni!" Jakmile zahlédla, jak moc jsem v té chvíli posmutněla, usmála se a hned pokračovala ve voňavém příběhu.
"Jasmín nám všem daroval kus sebe. Rád se s námi podělil o to , co nám nebylo přírodou dopřáno. A tak vzniklo věčné přátelství mezi jasmínem a pustorylem."
Skončila svůj příběh navždy zapůjčené vůně a krásného přátelství. A s jiskřením v očích sledovala, co udělám.
Zamyšlená jsem poděkovala  a slíbila, že její příběh určitě zařadím mezi ostatní.
Radostí zářila snad ještě víc než předtím: "Jsem převelice šťastná, že můžeme svůj vděk a úctu, kterou chováme k jasmínu, vyjádřit přes tvé láskyplné příběhy."  Opět pohladila svůj keř, lehce se uklonila a zmizela.
Jen silná vůně jasmínu po ní zůstala a zahalila okolí altánku mlžným opojným oparem.
Chvíli jsem jen tak stála před keřem a prohlížela si droboučké květy.
Je tak krásné mít přítele jako byl pustorylu jasmín. Cítila jsem neskonalou vděčnost a lásku, snad právě takovou, jakou cítil v té chvíli i rozvoněný keř vedle mě.
Čas pokročil a vzduch se ochladil. Zachumlala jsem se do deky a opět se pohodlně posadila do houpacího křesla. Toho večera se mi vůbec nechtělo do postele.
Seděla jsem a pozorovala noční motýly, jak poletují okolo lucerny, ve které jsem už musela zapálit další svíčku.
Přemýšlela jsem o hlubokém přátelství, které panuje mezi všemi přírodními bytostmi a teď jsem k nim mohla přidat i motýly.
Zahleděla jsem se do světla lucerny a hledala můru, co se se mnou čelně srazila.
Pomyslela jsem na ni a ani nevím jak, požádala ji, ať přiletí blíže. V tom okamžiku se jeden velký noční motýl oddělil od reje ostatních a přistál mi na nose. Zašilhala jsem, ale ani mě nenapadlo se ohnat rukou, poznala jsem ho! Byl to můj tmavomodrý motýl!
Opět vzlétl a já tak nějak věděla, jak moc je rád, že jsem ho poznala.
Zkusila jsem poslat myšlenku s prosbou o vysvětlení a objasnění jejich komunikace.
Zatřepotal křídly a já ucítila lehký závan jeho poselství. Nebyly to myšlenky a už vůbec ne slova, bylo to ještě mnohem lehčí a pomíjivější. Bylo to jako... mávnutí motýlího křídla....
Neslyšela jsem v hlavě slova, cítila jsem jen tušení. Letmé a krátké, lehké a průsvitné...
Přesto jsem k motýlovi vyslala myšlenku s prosbou dovědět se více o tom něžném stvoření.
Ten večer se děly samé zázraky, proč bych tedy nemohla "mluvit" s nočním motýlem?!
"Prosím, prosím motýlku pověz mi i ty svůj příběh..." Požádala jsem ho.
Zbystřila jsem, neboť v mihotavé motýlí komunikaci jsem úplným nováčkem a ledacos mi mohlo uniknout a věřím, že i uniklo.
Proletěl kolem mého obličeje a lehce mě pohladil křídlem. Nastavila jsem mu svou dlaň. Přistál na ní a měla jsem pocit, že si mě prohlíží, opatrně rozevíral a zavíral křídla. A já jsem vnímala, cítila, nevím, jak  bych to přesně popsala, prostě jsem věděla, co mi sděluje.
Omluvil se za ránu, kterou mi musel dát, abych uslyšela pustoryl. Nedovolil by si, přiblížit se tak blízko ke mně, kdyby nevěděl, že se nočních chlupatých můr a lišajů vůbec nebojím.
 Cítil mou náklonnost vůči nim i obdiv, se kterým jsem sledovala jejich noční tance okolo lucerny.
Zároveň vyjádřil veliký vděk a spokojenost s novou lucernou.
Původně jsem totiž měla na stole jen zapálenou svíčku, ale velice těžce jsem nesla, když se nějaký motýl spálil o plamen, a tak jsem jim pořídila sklem krytou lucernu.
Vysvětlil mi, jak je pro ně, noční motýly, zářivý plamen lákavý a nemůžou se od něj odtrhnout.
Síla, která je k tomu vede, je prý tou nejsilnější touhou, jakou kdy poznali.
Zvedl se z mé dlaně a odletěl za světlem lucerny.
Také jsem vstala a chystala se odejít, ale v tom se všechny můry, lišajové i pár světlušek odtrhlo od lucerny a zakroužili mi nad hlavou, jakoby děkovali za tanec, který jsem jim ve světle svíčky umožnila.
S příjemným pocitem u srdce jsem sfoukla zbytek svíčky a slíbila, že zítra ji přijdu zapálit zase.
Pohladila jsem dlaní keř pustorylu a jeho jasmínovou vůni si nesla až do postele. 

Noční motýl narazil mi do čela,
Teď už vím, co prve jsem nevěděla..
Pustoryl zasnoubil se s jasmínem,
Pochyby o ryzím přátelství vyletěly komínem..

Věřím v přátelské lásky cit,
A to nemůže mi nikdo vymluvit..

Důvěru po náručích rozdávat míním dál,
I když si se mnou život často nefér hrál..