13. MOTÝLÍ SLADKOST


    Byl tady nový den, krásný, příjemně slunečný a provoněný mnoha květy, které se rozhodly oslavovat léto a ozdobit zahradu svou rozkvetlou přítomností.
    Stačilo jen přimhouřit oči a sledovat směsice různých barev, jak se střídají a laškují se sebou navzájem.
    Veselé květy lákaly spoustu motýlů.  Míhali se okolo jako barevná světýlka.
Byl to skutečně přenádherný pohled.
Stála jsem pod altánkem a vše jen tak v tichu vnímala.
    Očima jsem pohladila lucernu a vzpomněla si na včerejší kouzelný večer.
Kdepak asi noční motýli přebývají přes den? Napadlo mě, že bych se jich měla dnes v noci zeptat.
Ale jak už to u mě chodí, myšlenka následovala myšlenku a já si uvědomila, že vlastně ani nevím, kam chodí přes noc denní motýlci.
Když jsem si tak přemýšlela o motýlích postýlkách, všimla jsem si mističky ve tvaru velkého rozvinutého květu, kterou držel kamenný andílek v ruce.
Na úplně spodním okraji zahrady stojí totiž socha malého andílka, vytesaného z šedého kamene a v dlaních drží miskovitý květ. Vždycky jsem přemýšlela, k čemu má v rukou květový kalíšek a teď mě to napadlo..
    Vždyť to je přece...

Krmítko pro motýly!

Radostí jsem téměř vykřikla.
    Z kalíškové misky jsem pečlivě vybrala veškerá smítka a pohladila milého andílka po vlasech.
Soška anděla stála na maličkém kopečku, který býval z jara celý hustě pokrytý malými květy fialek.
 Pojmenovala jsem toto místo jako "fialkový vrch".  
Zezadu andílka chránila nevysoká polorozbořená zídka.
Byla celá vyskládaná z docela malých kamenů, ale časem z ní zůstalo jen malé půlkulaté torzo. Přesto mě nikdy ani nenapadlo zídku dostavět nebo dokonce odstranit. Patřila prostě tam, kde byla.
    Ve skulinách mezi kamínky se sem tam zachytilo nějaké to semínko a mělo-li dost síly, tak i vyrostlo.
Zeď byla jemně ochmýřená snítky trávy a skromně posetá droboučkými kvítky.
    Od pozdního jara do podzimu se okolo fialkového vršku prohánělo mnoho pestrobarevných motýlů.
Na jaře, když kvetly fialky a celé okolí bylo zaplaveno hlubokou fialovou barvou a jemnou nevinnou vůní, jsem měla pocit, že se nacházím v ráji naprosto nebeském.
    Ale teď, když bylo léto v plném rozkvětu, zbyly z fialek jen drobné zelené srdíčkové lístky.
    Takže veliká spousta motýlů přišla o fialové hody, neboť brzy z jara je ještě zima pro jejich vzdušné tance. A divoce veselé reje pořádají až v teplém létě.
 Sedávají na rozpálené zídce a hladívají svými křídly andělskou sochu od hlavy až k patám.
    A já jsem dnes konečně přišla na to, k čemu má sloužit kamenná květinová miska v andělských dlaních.
"Bude to překrásné krmítko pro motýly..." povzdechla jsem si zasněně.  
"Ale co takovému něžnému motýlkovi může asi chutnat?!" uvažovala jsem nahlas.
"Zkus něco sladkého..." odpověděl mi jemný hlásek.
Zbystřila jsem, hlásek se ozýval od země a tak jsem si klekla na kolena před andělskou sochu a zahleděla se do fialkových lístků.
Možná, že to bylo jen šálení a hra barev, ale jako bych  v hustém zeleném listoví zahlédla maličký fialový záblesk.
"Že by vykvetla nějaká opozdilá a popletená fialka?" jen mi tak prolétlo hlavou.
    Podívala jsem se ještě pozorněji a oči se mi rozzářily štěstím. Uviděla jsem maličká fialková stvořeníčka, jak sedí pod fialkovými listy jako pod slunečníky.
    "Vy jste nádherné..." povzdechla jsem nad jejich čistou a nevinnou krásou.
    Jemně a  zvonivě se zasmály, jedna z nich odpověděla: "Děkujeme za slovíčka, která nás příjemně pohladila. Rády bychom ti pomohly s motýly. Kveteme příliš brzy na to, aby náš sladký nektar mohl být jejich potravou."  Sklopila smutně oči a pokračovala: "Přitom je tolik obdivujeme a vážíme si každičkého motýlího usednutí na naše lístky. Rády bychom jim připravily sladkou fialkovou hostinu."
    Zářila jsem radostí nad dalšími kouzelnými stvořeníčky v mé zahradě. A výzvu fialkových víl jsem potěšeně přijala.
    "Děkuji, určitě budu vaši pomoc potřebovat. Vůbec nevím, co mám do motýlího krmítka dát, abych je náležitě uctila." řekla jsem s neskrývaným zájmem o radu.
    Víla se postavila, abych ji lépe slyšela a pokračovala: "Motýli mají velice rádi sladký nektar. Bude stačit, když kapku včelího medu rozpustíš v čisté pramenité vodě a medový nektar naliješ motýlům do krmítka."
    Už, už jsem se zvedala, abych to rychle udělala, ale víla mě přece jen ještě zastavila: "Prosím, prosím vyzvedni nás do kamenného kalíšku, rády bychom tam nechaly motýlům trochu sladké fialkové vůně."
    Nastavila jsem opatrně vílám fialek své dlaně a trpělivě počkala, až si všechny pohodlně sednou. Vložila jsem ruce do kamenného květu a víly se rozběhly dovnitř mističky.
    Teprve teď jsem opravdu mohla obdivovat jejich jemnou krásu. Byly maličké a tak něžné, že se až tajil dech. Jejich tělíčka měla světle zelenkavou barvu, spíš trochu do žluta. Krátké fialové šatičky s bohatou nabíranou sukničkou končily nad jejich kolínky. A na nožkách měly malé tmavě fialové botičky, balerínky. Vlásky měly světly hnědé, jen úzká fialová mašlička zdobila jejich účes. Ve velikých modro fialových očích se zračila láska s pokorou.
    Zasněně jsem opouštěla andělskou sošku, abych připravila sladký medový nektar pro motýly.

    Za okamžik jsem byla zpět. Nakoukla jsem do misky a uviděla droboučké fialkové víly sedět v kruhu a mávat ručkama jakoby do rytmu, ale neslyšela jsem žádnou písničku, jen nos mi ovanula silná vůně fialek.
    Ihned si mého tázavého pohledu všimly a dostalo se mi vysvětlení. Jedna z víl se postavila a přišla až k okraji misky.
     Tiše řekla: "Podívej, co mám v dlaních..."
    Naklonila jsem se tak blízko, že jsem dostala strach, abych vílu svým dechem neodvála. Natahovala ke mně ručky a v nich držela jemný, jako nejjemnější pavučinka tenký závoj.
    "To je naše vůně," špitla a velice jemně pokračovala, "abychom ji předali motýlům, máváme svými závoji a tichounce si broukáme fialkovou melodii."
Po chvilince tančení a sotva slyšitelného zpěvu na mě mávla šátečkem: "Myslím, že už je miska naplněná. Prosím dej nás zase dolů mezi naše lístky."
    Natáhla jsem ruce ke kamennému květu a víly opatrně přepravila do jejich domova.
    Nalila jsem trochu sladkého medového nektaru do misky s fialkovou vůní a opět si klekla před andílka.
    Víly mi svorně poděkovaly za službu, kterou jsem jim prokázala a daly mi na rozloučenou dárek.
Byl to "recept" na fialkový cukr.
    Stačí, když na jaře posbírám pár květů fialek a přidám je do sklenice s cukrem. Fialkové víly vloží své závoje mezi jednotlivá zrnka a z obyčejného cukru se pak stane nebesky vonící dobrota, přidám-li ji do čaje, stane se skutečnou lahůdkou.
Fialky tak se mnou budou rozkvetlé celý rok až do dalšího jara.
    Poděkovala jsem vílám fialek a s radostí sledovala houfně přilétající motýly k jejich novému krmítku.
    Slétli se snad z celého dalekého okolí. Každý z nich nasál trochu sladké šťávy a uvolnil místo dalšímu.
    Po chvíli se začali motýli slétávat okolo mě, sedat mi do vlasů, na ruce, na hlavu i na nos.
    Blažeností jsem téměř nedýchala.
Pak jsem opět, tak jako v noci s nočním motýlem, vycítila, co mi chtějí sdělit.
Děkovali a radovali se, že jsem obnovila andělské kouzlo.
No, možná jsem špatně rozuměla anebo opravdu řekli něco jako "andělské kouzlo"?
    "Co by to mohlo být, to andělské kouzlo?" má myšlenka zřejmě křičela do světa, neboť odpověď přišla záhy.
Hluboký, kliduplný a pomalý hlas mi odpověděl: "Nespletla ses, opravdu tím motýli mysleli andělské kouzlo. Mé kouzlo.."
    Zvedla jsem vytřeštěné oči a upřeně se zahleděla na andílka z kamene.
    Měla jsem pocit, že se na mě usmál. Snažila jsem se mu milý pohled vrátit, ale stále jsem nemohla uvěřit, že ho slyším mluvit.
    "To.. To mluvíš ty andílku?!" vydala jsem ze sebe s notnou dávkou vyplašenosti a nedůvěry.
    "Ano," odpověděl a pokračoval, "nevěděla jsi, že kameny také mluví?!"
    "Ne, to jsem opravdu netušila." špitla jsem stále ještě obsypaná motýly.
    "Neměla by ses tak divit, ty, která se oblékáš do motýlích křídel! Kolik lidí by tomu nevěřilo a přece to tak je." Smál se.
    Snažila jsem se mu vysvětlit celou situaci s krmítkem a přitom jsem si vzpomněla na motýlí slova o andělském kouzlu.
    "Ano, povím ti o andělském kouzlu více, jestliže chceš," s pousmáním pronesl kamenný anděl.
    "Prosím.... Povídej...." vykřikla jsem nadšeně.
    A andílek pokračoval: "I můj příběh se odehrál velice, velice dávno, když tahle zahrada nebyla ještě vůbec takovou zahradou jakou je dnes.
    Byla to obrovská lesní obora, víly a skřítkové se zde proháněli s volností a bez obav, že budou rušeni nebo dokonce pochytáni.
    Les, o kterém mluvím, nebyl lesem, jaký znáš teď. V mém lese nebyly ani pěšinky, po kterých by chodívali lidé, byl hustý a plný kouzelných paloučků.
    A přesto nezůstal lidmi neobjeven.
    Jednoho krásného rána, kdy rosa zdobila svými perlovými kapkami mech, se lesem rozléhal zvonivý dívčí smích.
To nádherně oděná slečna probíhala mezi stromy, za kterými se schovávala před krásným mládencem.
Doběhli spolu až na palouček a sedli si znaveně do měkkého mechu.
Ta slečna byla dcerou zámeckého pána a ten hoch byl mladý sochař.
Když se ti dva prvně uviděli na zámku, kam přijel sochař vyzdobit nádvoří, hned se do sebe zamilovali.
Chodívali do lesa na tajné procházky.
Ale na zámku se nic neutají, brzy si všimli jejich zasněných pohledů a zámecký pán vykázal chudého, i když převelice zručného sochaře, pryč.
S pláčem prosila svého otce mladá zamilovaná slečna, aby sochaře nevyháněl, ale marně.
Chodívala pak sama do lesa, kde právě na jejich paloučku proplakala spoustu dnů.
Jednoho obzvláště žalostného dne tak usedavě lkala, až usnula. Probudilo ji zvláštní zelenkavé světlo.
Zprvu se velice polekala, ale pak s úžasem sledovala tanec zářivých víl okolo ní.
Víly by jí převelice rády pomohly, nechtěly, aby se utrápila žalem, a proto ji pozvaly mezi sebe.
Neváhala ani chviličku, když nemohu žít se svou láskou, ať tedy nežiji již jako člověk. Pronesla plna odhodlání a v tom okamžiku se stala zářivou vílou.
Na zámku bylo pozdvižení, slečna se nadobro ztratila.
Smutný zůstal zámek bez jeho budoucí paní a i starý zámecký pán se od té doby neusmál. Litoval, že nedovolil mladému páru spolu žít.
Neuplynulo ještě ani pár let a ze světa se vrátil mladý, ale teď už velmi bohatý sochař.
Hledal svou lásku, ale marně.
Tesknil a trápil se. Každičký den chodíval na palouk, kde tesal z kamene, který tam našel, sochu anděla. Mne..." Utichl na chvíli ve svém vyprávění kamenný andílek
Nedočkavě jsem ho s prosebným výrazem v očích pobídla, aby pokračoval: "Prosím, jak to bylo dál... Musí to mít přece nějaký konec..."
Andílek tedy pokračoval: "Oba dva mladí velmi milovali motýly a tak sochař na památku jejich lásky vytesal v dlaních anděla kamennou misku na sladkou šťávu pro létající mlsaly.
Když byla socha hotová, nosíval denně do misky medový nektar.
Jednoho dne zůstal u sochy anděla sedět až do hluboké noci.
Kolem půlnoci uviděl zářivé vílí postavy tančit kolem jeho díla. Chvíli postavy něžných dívek sledoval, až tu...
Poznal mezi nimi svou ztracenou lásku. Vrhl se k ní, ale ona se rozplynula jako ranní mlha.
Nedal se nezdarem odradit a vyzval paní všech víl, aby mu ji vydala.
"Vydám ti ji, ale musíš dokázat, že ji učiníš navždy šťastnou a jsi její lásky hoden." Důrazně řekla vílí královna.
Mladý muž odstoupil od sochy a ukázal paní na motýly, kteří i přesto, že byla noc, přiletěli, aby potvrdili vílí královně, jak věrně a dlouho svou ztracenou lásku hledal a jak dobré srdce ten hoch má.
Jakmile paní všech víl viděla tu ohromnou spoustu motýlích křídel, pochopila, že sochař musí být velice dobrý člověk, když má takové přátele mezi něžnými a plachými motýly. A jeho dívku mu vydala. A od té doby tady stojím, ale nikdo mi do misky v dlaních nenalil sladký nektar, až ty," skončil své vyprávění a opravdu, jakoby se trošičku usmál...
Opatrně jsem zvedla paže a něžně pobídla motýly, aby vzlétli.
Měla jsem příjemný pocit lehkosti. Pohladila jsem sošku andílka po tváři a tiše odešla.
Snila jsem o veliké lásce a věrné oddanosti...




I motýli rádi sají,
Sladký nektar, co květy jim rozdávají..
Zaboří sosáček do slaďoučké šťávy,
U krmítka s medem slétají se jich davy..

Připrav si mističku raději hned,
Dej do ní vodičku a sladký med..
Motýlích dostaneš polibků tisíce,
Ve svitu slunečním a taky měsíce..