14. BAREVNÉ MLSÁNÍ


    Vyběhla jsem do sluncem prozářeného rána s malým proutěným košíkem v ruce a obešla zahradu. Chtěla jsem si trochu protáhnout tělo a pozdravit všechny své zahradní přátele.
    Dnes je velmi významný den.
    Čas horkých letních dnů již pokročil a já budu sklízet.
    Mám moc ráda dobu sběru, zvláště, když se dobře urodí.
    "A já mám dnes opravdu co dělat...  lalalá..." pokřikovala jsem a prozpěvovala si zároveň.
    Obešla jsem tančivým krokem zahradu kolem dokola a  zastavila se pod bylinkovým bříškem s diviznama.
    Stál tam ne moc velký, ale zato docela starý strom. Jeho větvě rostly už od nejspodnější části kmene a ty zbylé se k zemi skláněly s neskrývanou pokorou.
    Na první pohled vypadal jako pokroucená líska a to jsem si o něm také prve myslela.
    Když jsem tuhle zahradu objevila a procházela se po ní, byly pro mě mnohé z původně zasazených rostlin zcela neznámé a nové.
Tento strom se zvláštními větvemi k nim patřil.
    Celý rok jsem pak jen chodila okolo domku a s radostí objevovala nové a zajímavé rostliny. Strom, na který jsem se dnes chystala s košíkem v ruce, byl pro mě snad tou největší záhadou.
    Už při letmém pohledu na jeho plody  mě napadlo, že pokud nespím anebo nesním za bílého dne, muselo dojít k nějakému přírodnímu omylu.
    Strom byl totiž celý obsypaný tmavočervenými až černě zbarvenými plody podlouhlých malin.
Ano, plody malin!
    Dnes mě to již nepřekvapuje a každé léto, téměř na jeho konci, vyrážím s malým košíkem na sběr. Nikoliv však malin, nýbrž MORUŠÍ!
     Strom, který mi připravil nejednu hádanku, byl morušovník černý (Morus nigra). Tak to uváděla encyklopedie stromů a keřů.
    Když jsem poprvé uviděla jeho, mimochodem přenádherné plody, které svým tvarem silně připomínaly velké černé maliny, napadlo mě, jestli se dají jíst, ale to už jsem jich měla pár v ruce a jeden v puse.
Jsou skutečně vynikající, nechutnají jako maliny, jejich chuť je spíše do medova. Nejprve pohladí jazyk a pak hladce s tím největším chuťovým potěšením pro jedlíka sklouznou do bříška. Neobsahují žádná zrníčka, která by rušila lahodnou příjemnost jejich pojídání.
    Nezdráhala jsem se a snědla jich spoustu.
Teprve po chvíli jsem si všimla svých rukou, prsty jsem měla úplně černé.
"To nic..."řekla jsem nahlas, "...vždyť to hned umyju..."
Přihopkala jsem celá radostná nad svým objevem moruší do koupelny a podívala se do zrcadla.
    "Aaaaaaaaach ! Co to je?!" Vykřikla jsem s děsem v očích.
    Můj obličej se proměnil na tvář bojovníka nějakého starého afrického přírodního kmene. Celá jsem byla výhrůžně pomalovaná tmavou šťávou z moruší.
Ze všech sil jsem se snažila zachovat klid a alespoň trochu důstojnosti. To vše mě za půl hodiny usilovného mytí zcela opustilo.
Drhla jsem si ruce a obličej, až jsem byla celá tmavorůžová. Nic to nepomáhalo. Barva držela, jako by chtěla navždy změnit tón mé kůže.
"Citrónová šťáva!" Problesklo mi hlavou. Šťáva z citrónu sice bělí, ale na kartáčem drhnutém těle udělá doslova paseku.
Takže k mému "domorodému" vzezření jsem přidala divoký tanec a opravdu procítěný zpěv, kdy jsem hlasově dosahovala takových tónových stupnic, které jsem již nikdy nedokázala zopakovat.
Bohu dík....
    Nakonec bylo mé snažení u konce, nikoli proto, že bych urputnou barvu moruší smyla, ale smířila jsem se s novým tónování své pleti a trpělivě pár dnů počkala, až barva vybledne.
Sběru moruší jsem se však nevzdala. Od doby, co jsem poprvé ochutnala moruše, uběhlo již mnoho let a za tu dlouhou dobu jsem se naučila s plody morušovníku zacházet. Správně je sbírat, jíst i používat v kuchyni.
Po barevných zážitcích s morušemi jsem si myslela, že mě podivuhodně rostlý strom už nemůže ničím překvapit, mýlila jsem se....
Zrovna jsem vyrážela s proutěným košíkem na sběr letošních krásně černých moruší, když tu....
Ozval se veselý zpěv mnoha hlásků a  laškovným tónem mě škádlil:
"...košíček moruší,
ti tak moc nesluší,
jako pusa od barvičky, co natřela ti onehdy tvářičky.."

Po krátkém melodickém textu vzduch zčeřil zvonivý smích.
Položila jsem košík do trávy a jakoby nazlobeně si stoupla s rukama v bok.
"Kdo asi může vědět o mém strastiplném seznámení s morušemi?!" řekla jsem schválně velice nahlas.
"No, přece my! My jsme tadýýý..." volal na mě hlásek a ostatní se přidávaly, až volání zesílilo natolik, že muselo být slyšet po celé zahradě.
Pravda, to mě trošku zarazilo, přírodní bytůstky, ke kterým jsem zpěv původně přiřadila, by snad takhle silně volat ani nemohly.. Zůstala jsem na chvíli stát a pak jsem se tiše a s předstíraným nezájmem zeptala: "Kdeže jste vy šibalové?"
    "Tady jsme! No tady! Kam se to díváš?!" volaly na mě hlásky jeden přes druhého.
    Ach tak, hrají si se mnou na schovávanou, napadlo mě a rozhodla jsem se je taky trošičku pozlobit.
Utrhla jsem jeden plod moruše a strčila si ho do pusy.
    "Och!" vykřikla jsem zděšeně, "ten je ale kyselý! Tak to je letos asi nebudu vůbec sbírat!"
A chystala jsem se pomalu k odchodu.
    "To není vůbec pravda!" zaječel zoufalstvím jeden hlásek po druhém.
    "Naše plody jsou sladké, tak jako každý rok a ... a letos ještě víc! Jsou to ty nejsladší moruše na světě! Abys věděla..." zlobil se skřítek, který zapomněl na svou hru na schovávanou a vylezl zpoza listu i s jednou velikou černou moruší v rukou.
    Když jsem ho tam viděla, musela jsem se opravdu od srdce zasmát, ale zároveň mi ho bylo trošku líto. Tak moc se celý rok snažil a já ho teď zlobím.
Už, už jsem se jim chtěla omluvit za svou prostořekost, ale vzpomněla jsem si na jejich popichování a usoudila, že trošičku za vyučenou by dostat mohli.
Předstírala jsem, že o nich vím už dávno a vůbec mě svou písničkou nepřekvapili.
    Bez zvláštního zájmu a velice klidným hlasem jsem řekla: "A kdo mi tady tvrdí, že jsou tyhle moruše sladké?! Nejspíš ten, kdo je nikdy neochutnal a nic o nich neví!"
Tiše jsem se zalykala smíchem.
    Skřítek mi zašermoval s moruší před nosem a ostatní dva ho museli přidržet, aby rozčílením nespadl. "JÁ! To já ti říkám, že tyhle moruše jsou těmi nejsladšími. A já to musím vědět, celou dobu jsem se s brášky o celý strom poctivě staral!" vykřikl, jako by mu šlo o život.
    Už jsem to déle nevydržela a konejšivě se usmála.
    "Vždyť já to vím, vím, že vaše moruše jsou těmi nejlepšími jaké, vůbec kdy na morušovníku vyrostly."
    Skřítci se nedokáží opravdově zlobit a tak už klidněji odpověděl: "Já jsem to přece věděl, že si děláš legraci!" A vyčerpaně se posadil na větev. Byl rád, že jsem pochválila jejich sladké morušky a taky , že poslední slovo měl přece ON!
    Nemohla jsem se opravdově na ty malé šibaly zlobit. A proto jsem slovy chvály nešetřila.
    Důležitě se procházel po větvi sem a tam.
Ostatní morušoví skřítci čekali se zatajeným dechem, co se bude dít dál.
    Usmála jsem se ještě víc a poprosila skřítky, aby mi vysvětlili jak se vlastně o celý strom a jeho sladké plody starají.
    Můj prve nazlobený skřítek se postavil přede mě a já si ho mohla alespoň pořádně prohlédnout.
     Podupával si nožkou, takže první, co mi padlo do oka byly jeho velké botičky s velice dlouhou a do spirály zatočenou špičkou, celé se červeno černě leskly. Na těle měl také přiléhavý trikotek, tak jak skřítečci mívají. Laškovné nepravidelně široké červeno černé proužky se střídaly od krku až po botičky. Měl obrovské bříško. Na hlavě nosil špičatou čepičku se stejně zatočenou špičkou, jako na botech. A jeho buclatá tvářička spokojeně zářila nezbedností.
    Na chvíli odběhl a vrátil se s malým vozíčkem na dvou velkých kolech. Uvnitř vozíčku byl nevelký bochánek něčeho, co tmavočerveně světélkovalo.
Ukázal ručkou na ten vozík a spustil: "Vidíš ten dvoukoláček? To je naše práce!" A důležitě se při tom zatvářil.
    Aniž bych chtěla dělat nechápavou, opravdu jsem nepochopila, co mi tím chce říct a netaktně se zeptala: "To jako vozíte vozík po větvích sem a tam s červenočerným bochánkem uvnitř??!"
Rozčertil se znovu, ale rychle se uklidnil a pokračoval, jako by mluvil na malé dítě: "Naše práce je daleko složitější, jen jsem si myslel, že ti stačí ukázat vozík a ty už budeš vědět, co a jak," dodal poťouchle.
Ale ani já nejsem urážlivá a omluvila jsem se za svou nechápavost. Znovu jsem ho poprosila o trpělivost a podrobné vylíčení jejich práce.
    Mile se na mě pousmál a sedl si před svůj vozíček.
Začal mi vyprávět příběh o jejich pilné práci a životě morušovníku: "Jak vidíš, strom morušovníku má zcela odlišné rozmístění větví než většina stromů, co znáš. Větvičky rostou již těsně od země a ty, co vyrostou výše, se stejně skloní.
Než vyraší na jaře listy, trvá to dlouho. Je posledním, který nasazuje na listové pupeny. Sbírá sílu, aby mohl dát svým plodům tak intenzívní barvu a taky proto."krátce se zamyslel, "...a taky proto, že rádi spíme a i jaro se sluníčkem má co dělat, aby nás probudilo ze zimního snu.
Jsme ale kopa veselá a s úsměvem to pak všechno zvládneme. Roznášíme po větvích láskyplné a podpůrné rozechvívání, které napomáhá listům v jejich správném růstu.
    Naše vyzařování je tak silné, že i když dojde k poškození větví nebo kmene, strom roste dál, větve, které jsou spuštěné a dotýkají se země, často i zakoření.
    Když vyrostou listy, ihned nasazujeme na květ a měníme tím i naše chvění, je jemnější, ale pořád stejně houževnaté.
Když je morušovník obsypán květy v plné kráse a hojnosti, začínáme si míchat barvu.
    Určitě tě sytost a stálost barvy překvapila." Zasmál se tak nahlas, že jsem sebou cukla. Hned jsem věděla, na co naráží, na mé první ochutnávání černých moruší.
Nezlobila jsem se, že se směje mému tehdejšímu zbrklému jednání. Asi bych se smála taky a mnohem víc, kdybych viděla někoho pobíhat s divoce pomalovanou tváří a podivně melodickou písničkou na rtu.
    S úsměvem jsem mu odpověděla: "Máš naprostou pravdu, barva moruší mě opravdu velice překvapila, neznám žádné plody, které jsou tak sytě a temně barevné. Ale musím uznat, že vaše moruše jsou nádherné."
    Skřítek se zatetelil radostí a pokračoval: "Děkuji, těší mě, že jsi prve s tou kyselostí jen žertovala.
    Míchání správné barvy je vlastně naší hlavní činností, spolu se sytou barevností přidáváme plodům i jejich sladkost s medovým nádechem." Při těchto slovech si hlasitě pomlaskával.
    "Takže, abyste poznali tu správnou chuť musíte plody moruší taky ochutnávat, jestli tomu dobře rozumím. Co pak uděláte s těmi nakousnutými, které ještě nemají tu správnou slaďounce medovou chuť?!" zeptala jsem se se zájmem.
    Skřítek se zamračil: "Ty nevíš, že my skřítci, ale i víly a elfové vůbec hmotné věci nejíme?!"
    Zavrtěla jsem provinile hlavou.
    Hluboce se nadechl a pokračoval: "Dobrá tedy, povím ti, jak a čím se všichni živíme.
My například ochutnáváme jen vyzařování našich plodů, ale každičký plod, ořech nebo šiška má okolo sebe zářící obal, který je pro existenci přírodních bytůstek nezbytný. Je to něco jako naše "potrava".
Podobné chvění má okolo sebe i celá rostlina nebo strom.
Jasnost a síla vyzařování záleží na spoustě okolností. Ale hlavně na naší práci."
    Skřítek se na chvíli odmlčel, jakoby velmi intenzívně nad něčím přemýšlel.
Po chvíli pokračoval ve vysvětlování dál: "Samozřejmě, že nezáleží pouze na nás, jak se rostlince daří. Notnou zásluhu máš na tom i ty. Často ke stromu chodíš a kontroluješ, zdali je vše v pořádku, v létě poctivě zaléváš, ale hlavně... Hlavně s naším stromem mluvíš! Milá slova s sebou nesou úžasně sladké a hladivé chvění. Posilují strom i nás."
Při těchto slovech se celý rozzářil a usmál se od ucha k uchu.
Pak něžně a trpělivě pokračoval: "Vysvětlím ti přesně, jak kontroluji morušku já.
Chodívám od plodu k plodu, ochutnávám jeho vyzařování a hned pak vím, jak na tom je. A buďto přidám z vozíčku více barevného a sladkého rozechvívání nebo ne.
    Ostatní skřítkové se mohou živit různě, někteří žijí z chvění květů, léčivých listů nebo i ořechů. Nikdy ne z energie zvířat nebo lidí!"  Zvedl vysoko ukazováček, aby dodal důležitosti svému proslovu.
    Pak pokračoval: "Je pro nás velice příjemné vnímat klidné, vyrovnané a přátelské bytosti. Takovéto rozechvívání je jako hebké pohlazení." Zasnil se.
    Chvíli jsem tam jen tak stála a přemýšlela o zbytečném spěchu a nervozitě, která ovládá život tolika lidí a můj donedávna taky.
    Zvedla jsem košík z trávy a požádala o dovolení nasbírat si do něj sladké a medové moruše.
   
    Sušívám je a když přijdou ty správné podzimní plískanice, přidávám sušené morušové plody do horkého čaje. Získá tím nenahraditelně lahodnou chuť.
    Teď si také vzpomenu na nezbedné skřítky a pošlu jim lásku do jejich morušových postýlek.



   
    I s pusou černou od moruší,
    Láteřit na svět mi vůbec nepřísluší..

    Medová lahodnost černých plodů,
    Připraví každému nemálo chutě svodů..
   
    Necpi se však jimi divoce,
    Neboť neumyješ se ani po roce..
   
    Zůstane ti na morušové skřítky památka,
    Flíčky po tváři jako mají malá prasátka..