2. O TOUHÁCH A PLYNUTÍ

            Stařičký laťkový plot obcházející téměř celou zahradu se s jakousi posvátnou úctou vyhýbá velikému statnému dubu, co chlácholivě zastiňuje v parném létě z jihu domek.

            Rozložitý dub je skutečným ochráncem celého mého zahradního království. Velice ráda pod ním sedávám se skicářem a tužkou v ruce. Obrazy jakoby se tam samy tvořily.

            Ráda se tisknu k silnému kmeni, vdechuji vůni kůry a odevzdaně se choulím v dubové náruči.

            Když jsem si hledala místo, kde bych chtěla dál žít, a přišla sem, byl to právě tento dub, který mě natolik okouzlil, že jsem si už nedovedla představit život někde jinde.

            Vlastně do uspořádání zahrady ani moc nezasahuji. Nechávám ji volně dýchat a žít si po svém. Květiny, byliny, keře a stromy rostou až kouzelně zdravě a  krásně. Nepustoším keře dokonalým střihem a také spousta divokých rostlinek si tady našla své pravé místečko. Je zajímavé, že ačkoli nevybíhám z domku s motyčkou v ruce často, neroste tady žádné plevelné býlí.

            Denně dostávám spoustu malých zázračných dárků, od kouzelně rozkvetlých květin, po něžné rozechvívání křehkých přírodních bytůstek.

            Také velký dub mi daroval nejedno své tajemství.

            Od doby, co žiji tady v milovaném domě, si chodím k dubu pro radu, když jsem smutná nebo rozladěná.

            Až jednoho dne…

            Po kruté noci následovalo nepříjemné ráno, které se přehouplo v nevrlé dopoledne. Nejlepší koktejl pro ne zrovna milý den.

            Celá nabručená a rozčepýřená jsem vyšla ven. Zamračeně jsem se rozhlížela po zahradě, až jsem zůstala očima „viset“ na rozložité koruně důstojně stavěného dubu. Přišourala jsem se blíž a už, už chtěla spustit svou litanii o prázdném žití bez smyslu. Ale něco mě zarazilo, bylo to šumění listů a chvění větví, které melodicky poskládalo dohromady hladivě zabarvený mužský hlas. Slova mi sice splývala, ale přesto jsem zůstala bez dechu. Po chvíli jsem ucítila nutkavou touhu přijít úplně blizoučko a strom obejmout. Zavřela jsem oči a urputně dub objala.

            „No konečně!“ ozvalo se jasným hlasem.

            Byla jsem tak překvapená, že jsem se nedokázala kmene pustit. Právě naopak ještě pevněji jsem jej sevřela v náručí a obličej přitiskla na jemně omechovanou vlhkou kůru. Zhluboka jsem dýchala a cítila vůni stromu. Byla to vůně zemitě-zelená a plná klidu. Zatoužila jsem vstoupit dovnitř do stromu. Ucítila jsem jak se mé vlasy obtáčejí okolo kmene a už jsem jen vnímala chvění a podivnou záři, která ze stromu sálala.

            V tom okamžiku jsem koutkem oka zahlédla vysokou prozářenou postavu. Cítila jsem lehké pohlazení a uslyšela opět ten jasný hlas: „ Copak tě trápí maličká?“

Teď mě vskutku nic netrápilo. Byla jsem dokonale klidná a šťastná. Toužila jsem zastavit čas a rozplynout se v dubové vůni.

            Zářivá postava mužně statného vzezření nepatřila žádnému člověku. V dubu bydlel a s dubem žil v naprosté jednotě důstojný zářící elf.  Milým a kliduplným hlasem mi začal vyprávět příběh o touhách a plynutí.

            Nedokážu přesně popsat každé jeho slovo, nevnímala jsem to jako slova, nýbrž jako pocity.

            Cítila a prožívala jsem vše, co mi říkal.

            Vyprávěl o neuspokojitelné touze lidské rasy mít vše pod kontrolou, ve všem jasno a vše podle vlastního přání. Což samozřejmě vede jen ke stálému vnitřnímu neklidu.

Povídal mi o přehlížení „drobných zázraků“, které jsou všude kolem. O radování se z věcí „všedních“. 

„No jen si vzpomeň, kdy ty sama jsi za mnou přišla, když jsi nic neřešila nebo nepotřebovala?!“ řekl trochu posmutněle.

Jeho hlas ale nezněl vyčítavě, chtěl, abych to konečně pochopila, ne abych se cítila provinile. A právě konejšivost jeho vyjadřování a mé otevřené vnímání dovolily moudrým slovům vstoupit jako pocity dovnitř mého srdce.

Vše bylo rázem průhledné a jasné, dříve jsem se neustále zabývala malichernostmi a prázdnými touhami, které mi začaly samy řídit život. Každičký nesoulad v mém zoufalém chtění něco někam popostrčit či ovládat, mě zbavoval radosti a znesnadňoval svobodné dýchání.

Povolila jsem úpěnlivé sevření a kousek poodstoupila od kmene.

Před očima mi vyvstal nádherný obraz obrovského zářícího elfa. Stál důstojně, mile se usmíval a nádherně zářil zlato-žlutým světlem. Jeho přímý pohled mě celou prostupoval, nebylo to nepříjemné, bylo to tajemně okouzlující. Cítila jsem jeho moudré pochopení a své naprosté vnitřní odevzdání. Na původní trápení jsem si už ani nevzpomněla.

A od té chvíle chodím za elfem dubu často a bez těžkostí na duši. Mnoho z mého trápení se rozplynulo a já opravdu pochopila, že nespasím svět tím, že se budu věčně přebírat v malichernostech. Myslím, že jsem začala být tím opravdově veselým člověkem.

Spousta mých obrazů vznikla pod tímto kouzelplným dubem, kde se skicářem, tužkou a dubovou vůní kreslívám něhu.  Stačí jen přijít, obejmout kmen a tiše, bez urputnosti nechat své myšlenky volně plynout.

Velice ráda nosívám pod dub svému elfu dárky, miluje sladké ovoce- jablka, hrušky, ale potěší ho i hrst ořechů. Přijímá s velkou blažeností rozechvívání těchto plodů. A nejen jich, zbožňuje nejrůznější krystaly, nejvíce si však oblíbil zlatožlutý achát. A tak jsem mu jej s láskou darovala a zahrabala mezi kořeny otočené směrem k domu.

 Za odměnu mi vznešený elf vyprávěl o dalších obyvatelích statného dubu, když pomineme veverku, co mu téměř vždy posbírá darované ořechy, tak jsou tady ještě droboučcí skřítci, kteří se probouzejí každý rok a to v době růstu žaludů. Starají se s velkou pečlivostí o strom a jeho plody. Začala jsem těmto malinkým skřítkům říkat dubáčci.

Na hlavičkách nosí malé kulaté čepičky a ke svým kutaťoučkým tělíčkům mají docela velké dlaně a chodidla. Na zádech jim vyrostla maličká křidélka, která jim pomáhají v hladším a rychlejším přemisťování se z větve na větev. Daleko letět nedokáží, jen přelétávají k jednotlivým žaludům, aby podpořili jejich správný růst.

Tito skřítkové jsou velice pilní a tiší, když mají denní dávku podpůrného rozechvívání rozdělenou mezi  žaludy, sejdou se dole pod stromem a tancují okolo zakopaného achátu. Achátové chvění se jim velice líbí a příjemně je hladí.

S úsměvem na vše pečlivě dohlíží velký elf a spokojeně při tom září.

Je opravdu příjemné prociťovat každý okamžik ve světě plném „malých“ kouzel a zázraků.

Strom elfí mi na zahradě stojí,

Ať nechodí tam, kdo se třeba jen trošičku bojí..

Dubové listy přikryjí mi před spaním víčka,

Do srdce mého vede nejedna cestička..

Světýlko elfí dostala jsem do vínku,

Zato hladit budu stále svého tatínka a maminku..

Děkuji za dar nádherného snění,

Nejen v noci, ale hlavně během rozednění..