4. STUDÁNKOVÉ ODPUŠTĚNÍ

    Před domkem západním směrem, úplně v rožku, rostou dva bohatě rozrostlé keře zimostrázu, které chrání další zahradní tajemství.
 Přes malinkaté, ale zato hojně se na větvičkách keříků vyskytující lístečky není vůbec vidět na cestu ven. Lístky tam vytvořily široce otevřenou náruč pro tiché kolébání vodní hladiny malého, trošku šišatého jezírka.
    Kolem dokola je  tůňka obrostlá mateřídouškou, vlastně celé okolí od branky k mechovému chodníčku a hlouběji do zahrady kolem domku až k dýňovému království je zahaleno do nádherného růžovo-fialového obláčku tymiánové vůně.
        Pravidelně chodívám vybírat z tůňky smítka a lístky, které přinesl vítr.
Sedávám na břehu, prsty nořím do vody a jen tak se dívám okolo.
    Od doby , co mi velký elf dubu pomohl zvládnout můj malicherný "světabol", se moje vnímání více otevřelo a teď už mě vůbec nepřekvapí, když cítím vedle sebe někoho, koho hned nevidím.
 
    "Řekni jí to ty !"
 "Né, proč já?!"
"Chceš, aby to věděla nebo ne?!"
Usmála jsem se: "Co mám vlastně vědět?"
Byli to , no kdo jiný, než elfové zimostrázoví. Byli značně zmatení, že o nich vím už dlouho.
Obzvlášť silného zeleného chvění keřů jsem si všimla hned jak jsem přišla.
Jejich návštěvu jsem čekala. Bylo příjemné poznat další obyvatele mé kouzelné zahrady.
Bytosti zimostrázového keře září svěže zeleně a vysoké jsou asi jako já, metr šedesátpět! Takže to nejsou žádné malinkaté bytůstky. Mají oválné obličeje a místo vlasů zelené lístky, Místo prstů na ruce mají jemné větvičky a chodidla mají tvořena kořeny.
Moc se mi líbili, zvláště to jejich jemné zelené světélkování.
    "Ale co jste mi vlastně měli říct?!" vyhrkla jsem na elfy plna zvědavosti.
    "Chtěli jsme ti jen poděkovat za studánku a její paní." řekl klidně jeden z nich.
    Tak to mě opravdu rozrušilo.
"Studánková Paní!" vydechla jsem úžasem. A vzápětí jsem ze sebe vychrlila  spoustu otázek, až jsem elfy rozesmála.
K mé nelibosti oba dva rázem zmizeli v keřích. Volala jsem je a prosila, ale toho dne se již neukázali. Věděla jsem, že po takovémto sdělení do rána  neusnu. A neusnula jsem pořádně ještě několik nocí potom.
   
Chodila jsem k tůňce každý den, ale nic. Přemýšlela jsem, co je tak popudilo, vždyť jsem přeci nic zlého neřekla, jen jsem chtěla vědět, kdo je paní v tůňce, kdy ji uvidím, co celé dny dělá, jestli tam s ní žije i někdo jiný...
A tehdy mi to došlo!
Styděla jsem se sama za sebe. Tůňka měla nad sebou přece dva ochránce, aby měla ticho a klid. Nechtěla být rušena všetečně zvědavou neuhlazenou energií, kterou jsem já zrovna přetékala.Už,už jsem to chtěla vyslovit nahlas, ale nebylo  potřeba. Oba dva elfové stáli vedle mě a mile, klidně se usmívali.
    "Jsme rádi, že ti to došlo samotné." Řekl jeden.
A druhý hned dodal: "Tvá přítomnost je nám oběma moc příjemná a nechtěli bychom, abys tady přestala chodit, ale naše Paní v tůňce, kterou  jsme slíbili ochraňovat, potřebuje klidné rozechvívání."
    Proto jsem se o studánkové Paní dozvěděla více až teď, co jsem přišla bez otázek, ponořená do vnitřního ticha.
    Velice klidným hlasem začali zelenkaví ochránci vyprávět příběh studánkové Paní.
   
Před mnoha a mnoha lety se tady místo malé tůňky rozprostíralo podstatně větší jezírko. Okolo jeho břehů se to hemžilo různobarevnými květy a jemnou vílí drobotinou.
Modravému jezeru vládla a starala se o něj  Jezírková Paní. Oděná byla do modrého tekoucího šatu, který ji zakrýval tělo od krku až po paty. Měla velice ráda ticho, naprosté tichoučko, ale víly jsou stvořeníčka, co ráda tančí a veselí se. Jejich zvonivé hlásky neustále jemně čeřily poklidnou vodní hladinu a rušily klid. Jezírková Paní se moc hněvala a domlouvala jim, ale nic to nebylo platné, vílí veselí neustávalo, právě naopak, měla pocit, že je ještě bujařejší a hlasitější.
 Málokdy opouštěla své obydlí, ale toho dne před večerem se zjevila v celé své modravé kráse nad hladinou, aby maličkým tvorečkům vyčinila.  Její šat zářil do zapadajícího slunce jako drahokam. Víly na chvíli ustaly v tanci a se zatajeným dechem pozorovaly nádherné blyštění vodního oděvu své paní.
Maličká víla blatouchu s buclatou žlutavou sukýnkou se natolik osmělila, že vyzvala jezírkovou Paní ke společnému tančení.
Pozvání do tanečního kruhu přijala s troškou škodolibé pýchy. "Já vám všem ukážu, kdo tady vládne větší silou..." pomyslela si modrá Paní, "teď teprve uvidíte jak má správný tanec vypadat!"
 Osud malých víl a skřítků byl tehdy zpečetěn.
    Oba elfové smutně sklopili hlavy a povzdechli si. V té chvíli jsem cítila tak veliký smutek, až se mi zaleskly v očích slzy.
    Elfové ještě pomaleji a tišeji pokračovali ve vyprávění.
    Jezírková Paní se roztočila uprostřed vílího kruhu, její šaty vytvořily tak ohromný vír vodní energie, že smetly a rozprášily všechny ostatní tanečnice. Nad jezerem se objevil vysoký a mocný sloup modrého světla. Když Velká Paní uviděla, co způsobila, rozezpívala se tak žalostným zpěvem, že se břehy jezera stáhly do sebe a po rozlehlé vodní hladině zůstala jen malá studánka. Jezírková Paní od té doby již nikdy nepromluvila, jen čas od času zpívá svou bolavou píseň a okolo tůňky neroste nic jiného, než jen mateřídouška, aby svou hojivou vůní pohladila po srdci utrápenou modrou Paní.
Elf posmutněle skončil své vyprávění.
     Slzy mi hojně stékaly po tváři a narážely  na vodní hladinu, kterou jemně čeřily. V tom se pod hladinou objevilo modravé světlo, které sílilo a blížilo se nahoru. Můj žal byl tak velký, že jsem si blýskání sotva všimla.
Plakala jsem nad ubohými vílami i nad smutnou Paní, která kdysi podlehla svému prchlivému hněvu a ublížila.     Když tu se hladina studánky otevřela a z ní ladně vyplula krásná vysoká žena, celá zahalená modravou září. Dlaně měla napřažené ke mně a ukazovala mi duhové krůpěje, které se leskly jako korálky.
Velice tichým hlasem řekla: " To jsou tvé slzy, tolik plné bolesti a žalostného chvění, že dokázaly opět otevřít mé srdce čisté  lásce a odpuštění. Prožívala jsem vnitřní utrpení za svůj skutek, které zavřelo má ústa i cestu ven ze studánky. Ale ty jsi mi darovala svou pozornost bez odsuzování a zloby. Vyslechla jsi celý příběh a ucítila mou velkou bolest. Slzy, které ti stékaly do vody a čeřily ji s jemností stejnou jako tehdy víly, mi šeptaly odpuštění za mou unáhlenost a zlost. Přinesla jsi mi poselství od malinkatých vílích bytůstek. A za to ti děkuji ."
    Poslouchala jsem pozorně, tak jako snad ještě nikdy. Seděla jsem na břehu v mateřídoušce sice ještě s uplakanou tváří, ale už s lehkým úsměvem. Chtěla jsem toho studánkové Paní ještě tolik říct, ale ona se lehounce uklonila a zmizela zpět v tůni.
    Zůstala jsem zamyšlená sedět u studánky až do pozdního večera, než jsem byla schopná vstát a rozloučit se se zelenými elfími ochránci.
   
Tu noc jsem měla sny konejšivé a houpavé, jako bych byla položená na vodní hladině.
   
Hned druhý den brzy ráno jsem se zaběhla podívat na vyléčenou studánku, barva vody byla mnohem jasnější a všimla jsem si, že okolo břehů začínají růst blatouchy, tak rychle a snaživě, jakoby čekaly jen na tuto chvíli. Vnitřně jsem se smála, cítila jsem se naplněná klidem a modravým tichem.
    Kdykoli se od té doby podívám na svůj krystal zářivě průzračného akvamarínu, vzpomenu si na nádhernou studánkovou Paní a její příběh o prchlivosti a odpuštění..



                                                                                                                                            







            Prchlivost, hněv a zlobení,
    Nikomu život v lepší nezmění..
    Dobré slovo, v srdci něha,
    To se to  radostně po Zemi běhá..

    Odpouštím teď všem a všude,
    Snad na každého láska ve vlastním srdci zbude..
            Studánková Paní zkus to taky,     
    Nebudou se sbíhat ti nad tůňkou smutné mraky..