7. LUČNÍ USMÍŘENÍ


    Přes ledabyle zatažené závěsy mě polechtal pod nosem časný sluneční paprsek. Otevřela jsem oči a uslyšela zvonit kostelní zvony. Překvapeně jsem se zaposlouchala , vždyť tady žádný kostel není, bydlím téměř na samotě.
    Vyběhla jsem z domku zadními dveřmi ještě v pyžamu a bez bot.
Zastavila mě až vysoká tráva. Byl to právě ten kousíček zahrady, kde rostla nikdy nesekaná divoce poskládaná luční směs.
 Vlhkou trávu jsem měla až po kolena, studilo to. A zvony nikde, i jejich hlas jakoby nikdy nebyl. Možná mi zvonilo jen v uších, napadlo mě. Usmála jsem se.
 Musel být na mě "kouzelný" pohled - rozčepýřené,  divoce vyhlížející pyžamové stvoření a ještě k tomu na boso  ve vysoké trávě. Teď už jsem se smála nahlas.
    Před ostrým ranním sluncem jsem sklopila oči.
    Jéje! A přece zvonky, ale modré, luční..
    Udivilo mě, že jsem si jich dříve ani nevšimla. Snad jsem je přehlédla pro bohatou záplavu kopretin, které svou výraznou barevností a vyšším vzrůstem malé luční zvonky docela přikryly.
Shýbla jsem se, že si jich společně s kopretinami natrhám pár do vázy, když jsem je už už chtěla utrhnout, zaslechla jsem zase zvonění, tentokrát jemnější, ale zato úpěnlivější.
    Možná to byl malý větřík, který se mi prohnal okolo hlavy nebo mi zase zvoní v uších.
    "Nezvoní! Skloň se k nám." zaslechla jsem slaboučké cinkavé volání. Podívala jsem se dolů a překvapeně vydechla.
    Na jednom modrém zvonečku seděl skříteček a vší silou jím třásl. Květ se klimbal ze strany na stranu a jemňounce, tichounce zvonil.
    "Bože, ty jsi krásný..." povzdechla jsem si.
    " No, už byl čas, aby sis nás taky všimla." řekl celý udýchaný a na chvíli přestal třást se stonkem.
     "Kopretinové slečinky nás pořád popichují, že s nimi mluvíš a s námi tady dole ne. Bylo nám to líto, tak jsme požádali sluníčko a vítr o pomoc. Sami bychom tě zavolat nemohli, neslyšela bys nás." posteskl si.
    Sedla jsem si do chladivé trávy, abych si mohla skřítka na zvonku prohlédnout.
    Na to, jak byl maličký, měl docela velké bříško. Na hlavě nosil modravou čepičku podobnou kalichu zvonku i se stopkou. Na tělíčku měl asi oblečen těsný trikot taky v modré, no ono to spíš vypadalo, že je nahatý, stejně jako zelenkavý mecháček. Jen v pase byl přepásán opaskem, za kterým měl malinkou kulatou paličku, co zlatavě zářila.  Na nožkách nosil zelené lístečkové botičky se zlatými bambulkami. Malá zářivě modrá křidélka mu umožňovala docela ladně létat ze zvonku na zvonek.
    Když jsem se sklonila ještě blíž, uviděla jsem spoustu malých hlaviček vykukujících z kalichů ostatních květů.
Jeden skřítek přes druhého zíval a protahoval se.
Jakmile mě spatřili, vyskákali ven a začali švitořit. Až skřítek, který mě prvně zavolal, vyletěl nad to shromáždění a křikl do davu: "To já ji zavolal! Já, slunce a vítr."
Výskání náhle ustalo a všichni skřítci otočili své hlavičky na toho jediného.
    Ticho bylo jen malinkou chvilinku, s vítězným prozpěvováním vzali svého hrdinu na ramena a nesli zástupem.  Celá maličká louka ožila nezvyklým vzruchem. Dokonce i kopretiny natočily své rozkvétající se květy směrem k nám.
    Průvod rozjařených skřítků došel až přede mě a zastavil se. Najednou nastalo naprosté ticho.
    Už, už jsem se chtěla zeptat, proč mě tak moc toužili poznat. Ale než jsem se pořádně nadechla, vyletěl jeden z nich vysoko, až před můj obličej a na nevyřčenou otázku odpověděl:   "Tak jako všechny přírodní bytosti i my umíme číst lidské myšlenky. Tvé rozechvívání je velice příjemné a silné přesně tak, jak my potřebujeme. Nejprve bychom ti chtěli poděkovat, že jsi ponechala kousek zahrady pro luční květiny."
Ozval se jemný šum z davu na důkaz všeobecného souhlasu. Skřítek však pokračoval dál: "Chtěli bychom tě o něco požádat..." Ztichl a zvědavě plný očekávání se na mě podíval.
Dlouhý projev toho malého stvořeníčka mě překvapil tak, že jsem se zmohla jen na kývnutí hlavou.
    Skřítek tedy pokračoval: "Jak víš, jsme skřítkové luční, což znamená, že jsme zvyklí žít na ohromných loukách plných květin a přírodních bytůstek, jako jsme my sami." Zase proběhla davem dole vlna souhlasného mručení.
"A tudíž..." pokračoval důležitě, "...naší jedinou prací bylo šíření zpráv z jednoho místa louky na druhé. K tomu máme ty malé zlaté paličky za pasem.  Ale teď, když jsou louky pravidelně sekány a jsou na nich stavěny nové domy, naše zvonky nestihnou vyrůst a když přece jen vyrostou, jen málokde vykvetou."
Posmutněle sklopil hlavičku a dole to zašumělo.  
Zeptala jsem se, jak já mohu v té věci pomoci a skřítek pokračoval: "Šíříme zprávy právě pomocí klepání a ťukání paliček do kalichů zvonků. Jemné cinkání, které tím vzniká, je neseno vánkem po celé louce jako tiché zvonivé zpívání. Otřesy paliček také dodávají zvonkům správné rozechvívání pro jejich růst. To je naše posvátné poslání. Rádi žijeme na loučce před tvým obydlím, jen nevíme, co se kde děje a nemůžeme proto vyťukávat žádné nové zprávy. Rostlinky slábnou a my s nimi. Rozhodli jsme se, požádat tě o pomoc."
Skončil svou dlouhou řeč, slétl na zem a čekal na mou reakci.
    Nebylo mi však ještě zcela jasné, co bych vlastně měla udělat, abych skřítečkům v jejich trápení pomohla. Než jsem se znovu nadechla, pokračoval jiný skřítek: "Potřebujeme jen, abys za námi čas od času přišla a vyprávěla nám o tom, co se kde děje. A my se zase postaráme o to, aby se veškeré zprávy donesly i té nejmenší rostlince na zahradě."
    Tak teď už mi bylo všechno jasné. Radostně jsem skřítkům slíbila, že hned jak se opláchnu a nasnídám, zajdu za nimi a budu povídat a povídat.
    Skřítkovský shluk se s radostným broukáním v mžiku rozutekl.

    Vrátila jsem se před polednem. Jen jsem vykoukla ze dveří a už jsem si všimla nebývalého šumu na loučce. Svolávali se a klepali do zvonečků, co jim síly stačily.
    Došla jsem doprostřed a sedla jsem si. Vzala jsem si svůj skicář, nejlépe se mi vypráví, když při tom mohu malovat. Chtěla jsem zachytit kouzelné zvonkohraní i hrající skřítečky.
    Když ťukali do kalichů, vypadalo to, jako když malé dítě se zájmem "buší" na xylofon. Měli velmi soustředěný výraz ve tváři a někteří i jemně povytažené jazýčky ven. Byli velice milí.
    A já jsem jim začala vyprávět o celé zahradě, kouzelných bytostech v ní, lahodném rozechvívání a svém malování.
    Poslouchali s takovým zájmem, že jsem se musela celou dobu usmívat.
Hopkali okolo mě i po mém bloku a zkoušeli klepat do všeho, co našli. I zvonky na malé loučce velmi zesílily a notně pookřály.
    S vyprávěním a malováním jsem skončila až večer. Aby mi projevili svůj vděk a radost z krásného dne, dovedli mě před nádhernou rostlinku rozkvetlého lučního zvonku a požádali, abych si ji utrhla a dala do vázy vedle postele. Bylo mi líto, trhat tak kouzelný květ, ale skřítkové naléhali, až jsem je poslechla a odnesla si luční zvonek domů.


Před usnutím jsem si ho prohlížela a obdivovala jeho buclatou něhu a pokoru, se kterou sklání  květovou hlavičku... Ani nevím, jak jsem usnula...
     Probudila  jsem se dost pozdě, tak krásně klidné jsem měla sny. Dostala jsem takovou chuť malovat.
A tak vznikl jeden z mých hladivě zasněných modrých obrazů.
Večer, hned po vymytí štětců jsem se rozběhla na malou loučku, abych zvonečkovým skřítkům poděkovala a pověděla o téměř domalovaném obrazu.
Už když jsem přicházela, vnímala jsem podivné chvění nad loučkou. Opatrně jsem si sedla na své místečko uprostřed a čekala.
Po malé chvilce jsem si všimla zvonku, který se až příliš kýval ze strany na stranu. Nakláněla se k němu kopretina a zase se odkláněla, jako by říkala: "..no jen pojď ke mně nahoru.... Nemůžeš, protože jsi moc maličký....."
Zvoneček se zlobil a láteřil, tedy ne přímo rostlinka, ale jeho skřítek. To malé stvořeníčko bušilo a třáslo se stonkem, co jen síly mělo.
Neudržela jsem se a do sporu zasáhla. Natáhla jsem ruku a zvonek chytila. Skřítek, který si mě všiml až teď, přestal láteřit a přiletěl ke mně.
    Zase mě nenechal vyslovit svou otázku a ihned mi pověděl, co se děje. Hlásek mu přeskakoval rozčilením a po chvíli ho musel nahradit jiný skřítek ani jsem si nevšimla, kolik se jich seběhlo.
    Všichni ukazovali prstíky směrem ke kopretinám a hněvivě mi popisovali, jak se slečinky kopretin nad ně povyšují a škádlí je.
"Jsou podstatně vyšší než my! A proto si troufají!" Vydal ze sebe štkavě jeden ze skřítků.
"Naše obydlí je níž a nemáme takový rozhled jako ony. Popichují motýly, aby k nám nelétali. Nelíbí se nám to!" a zlostně zatřásl se zvonkem, shodil při tom z kalichu svého kamaráda, "a ke všemu tohle, navzájem si ubližujeme a to všechno jen kvůli nafoukaným kopretinám." Pronesl zoufale.
    Zadívala jsem se na květy kopretin a opravdu, na každém kvítku seděla štíhlá kopretinová víla.
    Na jemnou květinovou vílu byla docela vysoká, měla žluté vlásky a v nich maličký věneček. Sukýnku měla poskládanou z okvětních lístků kopretin a na nožkách měla malé zelené pantoflíčky.
    Když víly viděly, že si je podrobně prohlížím, začaly se naparovat a předvádět.
    Jedna z nich, ta na nejvyšší kopretině na mě zavolala a pozvala mě k nim. Na to vyletěl skřítek před můj obličej a důrazně se zeptal: "Nepůjdeš, viď?"
    Chtělo se mi smát, mile a konejšivě jsem ubezpečila skřítka, že se brzy vrátím. A šla jsem.  Přesněji, jen jsem se  přesunula  malý kousíček směrem od domku.
    Vílí slečinky vstaly a dychtivě můj příchod očekávaly. Když jsem dorazila blíž, radostně zatleskaly.
    "Vítáme tě tady nahoře!" Volala jedna přes druhou.
    "Už bys neměla trávit čas dole s těmi nemotory..." řekla zase ta, co  seděla na nejvyšším květu.
    Posmutněla jsem a zeptala se, proč se na milé skřítky tam "dole" tolik zlobí.
Začaly si dychtivě skákat do řeči, ale nic kloudného nevymyslela ani jedna z nich. Byly to samé hloupé a malicherné důvody. Třeba, že jsou skřítci malí, modří, že nosí čepičky a ty už nejsou v módě....
Až nakonec jedna z nich vykřikla: "A mají křídla, mohou létat a my ne!"
Tak to byl ten pravý důvod jejich zlostného škádlení.
    Záviděly těm maličkým modrým skřítkům s čepičkami, že mohou létat!
    Zřejmě také četly moje myšlenky, neboť když jsem na to pomyslela, tak všechny utichly a sklopily hlavy.
Závist dokáže hodně potrápit a to i ve světě kouzelných bytůstek.
    Vílí slečny čekaly, co řeknu teď.
Nevěděla jsem, co přesně bych měla říct a tak jsem udělala první věc, co mě napadla. Sklonila jsem se ke zvonečkovým skřítkům a o něco je požádala. Všichni společně souhlasně zamručeli.
    Někteří z nich na chvíli odběhli a přinesli delší lístky zelené trávy. Vždy dva ze skřítků si vzali po lístku a vyletěli vysoko, až ke kopretinovým slečinkám. V nastalém tichu a napětí jeden za skřítků uctivě promluvil.
"Ehm... Tak jsme si říkali, že byste třeba... ehm.... si chtěly někdy vyletět."
A další skřítek dodal: "Připravili jsme pro vás taková sedátka ze zelené trávy. Stačí jen nasednout!"
Vílí slečny byly na rozpacích, čekaly všechno, ale tohle ne.
    Jedna z nich se osmělila a nasedla do sedátka z trávy, které z každé strany držel jeden skřítek. A letěla......
    Křičela radostně: "Já letím a je to nádherné!!!"
Další víly se nedaly dlouho pobízet, až letěly všechny.
     
Od té chvíle se už vůbec nehádaly se skřítky tam "dole", každé ráno si navzájem přáli krásný den a večer zase dobrou noc. A skřítci už nebyli vůbec smutní, že mají málo "práce", slečny z kopretin je zaměstnávaly ažaž.
    A já jsem jim ani nestačila říct, že jsem namalovala zasněně modrý obraz.
Ale teď mám ve váze další zvonečky a s kopretinama dohromady!
Tak tedy dobrou noc a květinové sny...



    Modravoučké zvonkohraní,
    Všechny chmury smíchem rozhání..

    Skřítci paličkama do zvonečků "buší"
    Kopretiny už dávno jejich zvuk neruší..
    Svorně podali si ruce spolu,
    I když nechodili na stejnou školu..
    
    A tak tu žijem a máme se rádi,
    Jsme bez závisti dobří kamarádi..