8. ORANŽOVÁ LASKAVOST


    "Dýně!      Moje dýně!"
Vykřikla jsem nahlas a málem mi zaskočil koláč v krku.
    Úplně jsem na ně zapomněla. Od jara jsem je chodívala pravidelně kontrolovat a těšila se z každého nového lístečku a kvítku. Málem jsem se roztančila, když se z květů staly malé zeleno žluté jemně puntíkované šišaté bambulky.
    Při úvahách o kontrole růstu dýní jsem se rychle oblékala a svižným krokem vyrazila na zahradu.
Plná očekávání jsem pohledem "zaměřila" oranžově svítící baculky už z dálky.
Byly tam, nikam neutekly a trpělivě čekaly až je navštívím.
Obava o jejich růst byla oprávněná, dýňové království se totiž rozléhalo na sice nevelkém území,  zato však stále sužovaném severákem. Jeho čtvercový tvar byl obložen palisádovými kůly, ale ani tato ochrana nebyla proti větru dostatečná.
    Původně to bylo místečko pro kompost. Jelikož však ze zahrady moc odpadu nemívám, zrušila jsem kompostoviště a vytvořila skvělý pelíšek pro své dýně.
    Rok co rok prožívám s dýněmi celý jejich růst, až letos...
V přívalu tolika nových zážitků jsem na ně úplně zapomněla.
"Přifuněla" jsem k dýňovišti a užasla nad těmi nádherně oranžovými obrovsky buclatými baculinkami.
Celou mě zaplavila hřejivá vlna radosti a štěstí.
S úlevou jsem se posadila na palisádový okraj a hladila oranžově zářící buclaťoučké zázraky.
V duchu jsem jim děkovala, že i bez mé ustavičné podpory tak krásně vyrostly.
     V tu chvíli mi ani studený podzimní vítr, který mě šlehal do tváří, nevadil. Pod náporem fičícího víření se zvedlo pár  masitých dýňových listů.
Zůstala jsem jako přimražená. Zdálo se mi to nebo ne?! Proletělo mi hlavou. Vždyť já jsem viděla.... No ano, viděla jsem celou malinkatou vesničku, přikrytou ohromným zeleným listovím.
    Opatrně, bez dechu jsem zvedla pár velikých listů a vydechla: "Aaach...."
    Pod nimi, na rozdrcených zbytcích staré kůry stála celá vesnička malinkatých domečků, kolem kterých se to hemžilo jakousi drobotinou.
    Doprostřed miniaturního náměstíčka vběhla  postavička následovaná mnoha dalšími.
Mávaly na mě a svorně volaly: "Vítáááme tě u nááás!"
Usmála jsem se, stále ještě překvapením neschopná slova.
"Jsme rádi, že jsi za námi přišla," pokračoval jeden, co vypadal jako skřítek, tedy měl na sobě krátké kalhoty, ale byli tam i skřítečci se sukýnkami, kterým jsem začala říkat skřítulinky. Dýňové království má tedy i své obyvatele- skřítečky a skřítulinky.
Teď už jsem se smála nahlas, měla jsem nesmírnou radost ze svého nálezu.
    Pozdravila jsem je a chválou nad jejich udržovaným a krásně vzrostlým královstvíčkem jsem nešetřila.
    Droboučké oranží zářící bytůstky se veselily se mnou.
Měla jsem tolik otázek, že jsem nevěděla, čím mám začít. Od prvního pohledu to byli spokojení a  štěstím prozáření skřítkové.
    Vysvětlovali mi, že jsou pořád v pohodě, neboť žijí v míru s celým okolím a hlavně sami se sebou.
Nikdy je ani nenapadlo o sobě, či někom druhém byť jen na chviličku zapochybovat.
Cítili se krásní a to také byli.
    Na věčně se usmívajících růžovoučkých tvářičkách měli veliké prozářené oči. Hlavičku jim zdobil malý zelený klobouček, který svým tvarem připomínal stopku dýně. Na tělíčku nosili malý oranžový trikot s jemnými puntíky žluté a zelené barvy. Jejich botičky byly sytě zelené a tvarované do dlouhých, nahoru zahnutých špiček. Takhle vypadali skřítečci. Skřítulinky měly místo trikotků dlouhé buclaté sukýnky.
Všichni skřítci s sebou neustále nosili malé košíčky.
Zajímalo mě, co že v nich vlastně schovávají a tak jsem se jich hned zvědavě zeptala.
 S kouzelným úsměvem na rtíku ke mně přihopkala jedna skřítulinka a poodhrnula zelený lístek, který přikrýval košík. Překvapením a okouzlením jsem jen vzdechla.
V košíčku, přikryté zelení, se choulilo malé zlatě zářící dýňové semínko. Vypadalo jako miminko, které si spokojeně hajká ve své košíkové postýlce.
Skřítulinka se jen jemně pousmála a zase své miminko přikryla.
Zvědavě jsem pohlédla na skřítka vedle a i on s úsměvem poodhrnul svůj lístek a ukázal mi, že v něm také nosí maličké dýňové miminko.
    Když viděl můj údiv, ze kterého jsem ostatně, co jsem dýňové království objevila, nevyšla, začal mi vyprávět o jejich věčném štěstí a spokojenosti.
    
Byl to příběh oranžové laskavosti...
    
"Kdo s láskou do země semínko dýně zasadí, ten
těšit se bude z velké úrody a našeho malého království," začal své vyprávění radou malý skřítek. A pokračoval: "Semínko, které je vloženo do země a přihrnuto zeminou laskavou rukou, dostane veliký dar požehnaného růstu.
Rostlinka, která vzešla z lásky a péče, je silná a zdravá. A s ní se společně narodí i skřítek nebo skřítulinka. Starají se o ni a prozáří ji svým štěstíplným rozechvíváním."  Skřítek se na chvíli odmlčel, aby dal příležitost i nějakému dalšímu z nich vyprávět dál jejich příběh. Slova se ujala skřítulinka úplně vzadu a pokračovala: " Spolu se skřítkem se narodí i spousta semínek. Ale jen jedno bude později novou bytostí dýňové rostlinky. A to právě nosíme v malém košíčku, kde mu vyprávíme mnoho příběhů a pohádek, které jsou zlatavě prozářené láskou.  Později ho  vložíme do oranžové buclaté postýlky mezi ostatní semínka. Tak zachováváme laskavost pro další požehnané rostlinky." Skřítulinka se odmlčela a dala tak možnost pokračovat dalšímu, kdo o to stál.
Když se nikdo neozval, začala vyprávět dál: "Takto vyrostlé malé rostlinky i skřítci jsou obdařeni vnitřním štěstím a přirozenou laskavostí v povaze. Dýně dorůstají obrovských rozměrů a budí dojem, že se stále smějí. Jejich dužina má mnohem sladší chuť, než dýní jiných. A pod listy, okolo takto obdařených plodů si stavíme celé vesničky, neboť rádi žijeme svorně pospolu.
Kdyby ses podívala pozorněji, uvidíš jak celé okolí našeho království září oranžovým štěstím a spokojeností. Nikdy se nehádáme a nezlobíme. Ubírali bychom tím našim semínkovým miminkům laskavou zlatem zářící energii, tolik potřebnou k jejich budoucímu spokojenému růstu. A my skřítci, ostatně jako vy lidé, chceme mít děti zdravé a štěstím prozářené." Těmito slovy skončila své vyprávění.
    Seděla jsem a mlčela, vzpomněla jsem si na spoustu dětí, co nemají vůbec tak veselý a šťastný život, o kterém právě vyprávěla skřítulinka.
Chtěla jsem si postesknout nad svou úvahou, ale včas mě zarazila: "Dobře víme, co tě teď trápí. Nespasíš svět ty ani my svým veselým oranžovým rozechvíváním, ale přece jen můžeme nějak pomoct. My tím, že nebudeme smutnit a budeme neúnavně dál posilovat dýňové plody laskavostí a sladkou chutí a ty...
Ty bys mohla napsat pár příběhů o kouzelném světě kolem sebe. A malovat... Víme, že maluješ obrazy plné fantazie a veselých pohádek. Neměla bys tedy v této činnosti ustávat, tak jako my nepřestaneme šířit spokojenost a lásku. Třeba se lidé naučí více otevírat svá srdíčka a pustí přes práh své přísné sebekontroly trochu laškovnosti a smíchu.
 Začnou více vyprávět svým dětem pohádkové příběhy plné fantazie a kouzel," usmála se a něžně pohladila malé semínko ve svém košíku.
    Najednou jsem zatoužila všechno to, co jsem se právě dozvěděla, napsat na kus papíru a zavolat na všechny rodiče, kteří mají tak málo času na své malé ratolesti. Rozloučila jsem se slibem, že zítra přijdu zase.              
A odešla domů s myšlenkou na knihu pohádkových příběhů pro děti a jejich rodiče a pro všechny, kteří milují svět plný skřítků a víl tak jako já.
    
    Nemohla jsem se už dočkat rána, myšlenka malých skřítečků mě tak nadchla, že hned, jak jsem otevřela oči a trochu se oblékla, běžela jsem dolů na zahradu k dýňovému královstvíčku.
    Opatrně jsem odhrnula zelené listoví, abych je tiše zavolala, ale překvapením jsem sebou jemně škubla.
Všichni již na mě čekali na malém šišatém náměstíčku.
A než jsem se stačila zeptat, jak věděli, že přijdu tak brzy, dostala jsem odpověď: "Tvé současné myšlenky jsou jako velice silné zachvívání odhodlanosti a byly tady s námi celou dobu, co ty jsi snila o psaní a malování pro děti a věčně dětské duše některých dospělých."
    Byla jsem ráda, že mám tak velkou podporu a dopodrobna jsem jim popsala své záměry a touhy. Myslím, že to všechno už dávno před mým proslovem věděli, ale nedali na sobě nic znát a velice pozorně poslouchali.
S vděčností v srdci jsem jim za jejich pomoc děkovala.
    Skřítkové a skřítulinky se popadli za ruce, tančili a zpívali, až se zelené listoví natřásalo a velicí dýňoví bucláčci se tiše smáli.
Tehdy se radost nesla jako oranžově zářivé kouzlo přes celou zahradu a i do dalekého okolí.
     Po náležitých oslavách  jsem se s laskavostí v srdci a celá rozzářená loučila s dýňovými skřítky a znovu a znovu jim děkovala za skvělý dárek.
"Také ti chceme poděkovat za to, že ses rozhodla pomoci nám šířit dobrou náladu a spokojenost. Moc nás potěší, když nám budeš své pohádkové příběhy předčítat," řekl jeden skřítek za všechny ostatní.
A další dodal:     "Pojď za mnou, něco ti ukážu!" A odtančil k velikánské oranžově zářící buclaté dýni.
"Tak ta už je připravená ke sběru, vezmi si ji!"
Chvíli jsem se zdráhala, bylo mi najednou líto dýni oddělit a odnést pryč. Ale všichni skřítci mě hlasitě a vášnivě povzbuzovali, až jsem si ji vzala sebou domů.

    Položila jsem velkou dýni na stůl venku, pod malou altánkovou stříškou a prohlížela si ji. Zdálo se mi, že se na mě usmála...


Na stole dubovém se dýně směje,
    V malinkém království všechny láska hřeje..
    Sřítečci v košíku chrání svá semínka,
    Tak jako chránil nás tatínek a maminka..
    
    Černá tuš pohádky na papír vkládá,
    Vždycky se najde osoba, co vás má ráda..
    
    Barvičkou růžovou zbarví vám tvářičky-
    veselé příběhy, pro kluky i malé holčičky..    

    A to je pro dnešek příběh můj celičký...