Znáte to, život je jedna velká klouzačka, která má tendence vás občas nadhodit a časem vám vyvést pravý opak - řečeno slovy obyčejného smrtelníka: jsou období šťastná, pak méně šťastná a nešťastná. Délka může být rozličná, ale prostě většina lidí neprožije život s pusou od ucha k uchu.

Začalo to už v dětství - tohle nedělej, tohle udělej, tam nechoď, mlč, jez, mluv, nemluv, ten svetr si nesvlíkej (tenhle filmový titul mi tak nějak naskočil automaticky). Prostě je stále někdo, kdo vás chce usměrňovat, umravňovat, vychovat z vás slušného člověka i kdyby vás to mělo stát zdravý rozum (opět nadsázka). A tak jsem i já byla houpačkou, tou potvorou falešnou, která se tvářila jako moje kamarádka, vyhozena z jízdní trasy zcela mimo - tohle sklouznutí bez pomoci druhých asi jen tak pokračovat nebude. Člověk brzy pochopil, že na tuhle peripetii už nestačí sám. Terapie jsou dobrá věc, ale nesmí se stát dogmatem, jen jakýmsi vodítkem k pochopení toho či onoho. Dostala jsem se na terapii, kde terapeutka pracovala s kyvadélkem. Důvěru ve mně vyvolávaly jungovské archetypy, které mají reálný podklad. Ale co dělalo to kyvadélko, tak to prý dotyčná ještě nikdy neviděla. Kývalo se jak rozjařené dítě na houpačce sem tam sem tam. A už to tu zase bylo - HOUPAČKA. Předcházela tomu jedna dost nemilá událost, kdy mi vlastně bylo člověkem, ke kterému mám silné citové pouto, zakázáno, abych byla smutná. Paradoxně se ten onen zasloužil o ten smutek, který by se mohl krájet, kdyby na smutek existovaly speciální nože. Snad si ani neuvědomil, co řekl a co bude následovat. Myslím, že kdyby tu danou věc domyslel do konce, tak ji nikdy nevypustil z úst. Ovšem řečené těžko lze vrátit zpět a s napsaným je to ještě horší - v řeči to můžete nějak zašumlovat, že to vám ten druhý asi špatně rozuměl, ale v psaném textu toto není možné. A tak do seznamu zákazů přibyl ten o tom, že nesmím být smutná. Snad to byl láskyplný povel, ale nějak se minul účinkem. Na terapii nebo spíš po terapii, na které jsem byla jen o několik dnů později, se mi v určitém ohledu vyjasnilo. Ty pohyby kyvadélka byly prý způsobeny mou obrovskou vnitřní energií - pochopila jsem, proč všechny natahovací hodinky, které jsem kdy měla, se záhadně rozbily, nesnesly prostě tu sílu. A teď jsem před sebou měla befel, abych nebyla smutná. Smutek po nějaké chvíli opadl, já se z něj vyspala. Duše mi o několik dní později vzkázala jedno: buď zase veselá a hravá jako jsi bývavala jako malá hočička, než ti to zakázali, odnaučili tě to, rozpoměň se a změň, co změnit můžeš, dokud je čas! Tenhle befel byl uchu mnohem lahodivější. Člověk dokáže cokoliv, když k tomu má dostatečnou vůli a motivaci.