Mám problémy s jednou krabicí. Ano je to ta, o které jsem již dříve psal. Plná výrobků a polotovarů a materiálu z doby před deseti lety, kdy jsem svou tvorbu na dobu neurčitou přerušil. Díky tomu, že jsem škatuli nedávno náhodně objevil, mě přepadla myšlenka znovu se do toho pustit. A bojovala se mnou tak dlouho, že když jsem díky další náhodě objevil Fler, nedalo mi to a na Nový rok jsem se sem zaregistroval. S odhodláním, že pokud prodám "staré zbytky" z krabice, pustím se znovu do díla. Zbytky už jsou pryč a vyrábím a vymýšlím znovu. Jak vidno, jedná se tedy o krabici zcela neobyčejnou, takřka kouzelnou, když se mnou dokáže provádět takové věci.

Aby jste věděli, není to žádný drobek. Je to pořádná papundeklová škatule asi od lyžáků - soudě podle nápisů po obvodu. Tak tuhle krabici jsem tedy i přes mírnou nevoli mé drahé polovičky přestěhoval do uvolněné police v pracovně. Police je bohužel otevřená a krabice neustále na očích. Sice nebudím rodinu otvíráním a zavíráním dvířek, když s ní po večerech a po nocích manipuluju, ale zato jsme teď (já a moje krabice) terčem častých manželčiných poznámek. Jednou ze škatule lezou kožené šňůrky, podruhé zase vyčuhuje kus papíru a tak to jde pořád dokola.

A tak chodím a vyčuhující věci zastrkuji a uklízím. Léta manželství mě naučila, že někdy je rozumnější neklást zbytečně odpor. Zachovávám tedy styl Kobra. Útočím, jen když se cítím napaden. Do konfliktu se teď pouštím už jen pokud jde nesoulad ve věcech zásadních. A tou, při vší úctě, tato krabice a nepořádek kolem ní, není. 

Protože se ve zmíněné škatuli bylo poněkud nepřehledno a je předpoklad, že potřebných věciček a materiálu bude dle mých zkušeností spíše přibývat, rozhodl jsem se, že v ní nechám jen ty nejobjemnější věci. Řekl jsem si, že hotové výrobky, drobné polotovary, lepidla a nejrůznější pomůcky a udělátka budu skladovat zvlášť a separovaně (ve více malých krabičkách). Začal jsem tedy trochu podivínsky zabavovat prázdné krabičky od čajů, mají pro mé záměry optimální velikost a navíc ještě hezky voní. Zvláště ty od nejmenované firmy - s příchutí švestky se skořicí.

Ta vůně bude možná kamenem úrazu. Stará velká krabice totiž tak hezky nevoní. Má sice krásný specifický odér staré půdy a letitého papíru, ale voňavým krabičkám od čajů se v tomto směru nemůže rovnat. Možná proto začala žárlit. Ano, čtete dobře. Ta škatule asi žárlí na malé voňavé krabičky narovnané v polici před ní a shazuje je dolů. Zákerně. Nejčastěji přes den, když nikdo není doma. Nebo potmě v noci a to nás pak dokáže i probudit ve vedlejší ložnici. Potvora.

Uvažoval jsem, že to budu muset řešit naskladněním malých krabiček do velké. Ale to by mi to dost ztížilo manipulaci s nimi a navic se bojím, aby se nedeformovaly roličky tapet uskladněné v té velké. Dopadne to asi tak, že buď budu muset uvolnit část další poličky, abych ty malé od žárlivky odstěhoval, ale spíš půjde "stará" do bývalé kotelny k rolím s knihařským plátnem, barevnými archy na předsádky a kompotům. V kotelně si zatím můžu bordelařit dle libosti. Manželka totiž žije v domnění, že zde mohou být myši. A vzhledem k tomu, že má z těchto hlodavců zcela neodůvodnitelnou fóbii, vstupuje do této místnosti jen zcela sporadicky. Přestože mi díky tomu musí projít rukama každá zavařenina, kterou naše rodina spotřebuje, její obavy z myší v kotelně jí nerozmlouvám. I když vím, že tu myši rozhodně nejsou. Pokud by tu byly, patrně by se zajímaly (více než o mou drahou) o staré pečivo, které se tu suší pro domácí zvířectvo. Pečivo je netknuté a já mám alespoň v kotelně pré. 

Ale všeho jenom dočasu. Plánujeme, že do příští zimy vybudujeme v této již jinak nevyužívané místnosti saunu. Pak asi začnou problémy s žárlivou krabicí nanovo.