Závidím, vždycky se něco najde. Také se to něco po nějaké době schová a ono opět vykoukne a co já, opět závidím. Nesnáším to slovo, ale jak jinak to nazvat. Je mi smutno, že nemám to, co jsem si přála a má to někdo jiný. Dnes nečekaně se to předemnou objevilo, snažila jsem se nedat nic najevo, ale doma mi to bylo líto. A to, co závidím, je přátelství. Přátelství od někoho, o kom jsem si myslela, že zažijeme spoustu legrace a akcí a ne si říct jen ahoj. Závidím tý holce, se kterou se baví, kterou nemusím, zvedá ji do nebes. Pak se ze závisti stane nenávist.

Opravdových přátel mám jako šafránu. A těch, kteří by něco chtěli někam podniknout, tak jich je 0. Ano, nula. Jak jsem blbě dopadla. Ale mám psa, který je mým kamarádem do deště. Chodíme spolu ven, hrajeme si, povídám si s ním.