Sním sama sebe

V klidu, v bdění

Cestuji tryskem, nikde se nezastavím…první potkám bytost má skrz hlavu větev a na jejích koncích raší listy, než se tomu stačím podivit stoupám a jsem před půdním profilem, vidím kořeny stromů, jak jím prorůstají…pak se snesu a pod sebou vidím cesty a nekonečné lesní pláně…divný, kde to bylo ty stromy, někde nahoře?....a pak zase mě vítá stupňovitá pyramida, tentokrát ale letím bočním vchodem skrz a vyplivne mě to kdesi v prostoru než se dostanu do dlouhé sametově černé chodby, že je to chodba naznačují jemné neonové črty vláken a sochy po straně cesty, na konci vidím cosi zářit a než jsme u toho, propluju velkýma duhovýma tiglema, který to zakrývají, je to veliké vejce, které září, není ale z pevné hmoty, je fluidní a já do něho nevstoupím….pokračuju mimo a najednou jsem v bouřkovým mračnu, jsem jeho součástí a pozoruji, jak se valí přes jasnou oblohu a zastírá ho……najednou se uvědomím, že jsem to mračno…..já jsem ta bouřka a pozoruji jí, tedy sama sebe v sobě, jak se valí oblohou a v tom mi to dojde (unuděná cestama různejch světů, nikde se nezastavím, dost dlouho, abych to zkoumala, proč to dělám????)…...pochopení přichází z bouřkových mračen…… aby jsi naplno procítila co jsi, ve světě jemnějších hustot, které jsou paralelní s hmotným, je to totiž snadnější….

V klidu, spím

…přichází ta bytost, má na sobě hermelínový plášť, ale je vyschlá, ztrácí sílu, její kůže je šedavá a oči smutně mrkají…je to druhá návštěva těch co vládnou a já vím, že jejich vláda končí, přestávají dostávat výživu, už jí není tolik a vědí, že s tím nic neudělají….ještě je mi řečeno, že ve snech nás budou mořit, doslova řekl, že do snů budou posílat obrazy, aby nás mátli…..své snové obrazy tedy pozoruj, ale neztotožňuj se s nimi, rozlišit pravost dokáže jen ten, kdo plně bdí i ve snu…slyším hlas bez hlasu……..

Zase bdím

……není žádné bylo a bude, vše to jestvuje naráz v jediném okamžiku, jako by posouvalo pozornost z jednoho děje do druhého, zároveň však se účastnilo všeho……pak už nic a jen uvědomování tvůrce tohoto kina…leží  ponořen v prostoru a spí (je jich víc) během spánku sní tohle všechno a sní i Lucii, já jako Lucie jsem pouhý sen tohoto stvůrce, který sní všechny tyhle světy, ač je to neuchopitelné, i když tělo Lucie cítí bolest, když si stříhne nůžkama do prstu a cítí radost, když dokreslí kresbu, tak ona je sen této bytosti, která je opravdová, ale co je zarážející, že ač spí, je uvědomování si jí, takže kdo vlastně skutečně jsem? Jsem Lucie, která je snem té spící bytosti co produkuje všechny ostatní sny o různých světech a hustotách, ale tohle všechno je jestvující jen dík tomu, že se to uvědomuje čímsi, co nemá žádnou lokaci….chce si to prostě hrát v projeveném bytí různosti forem a hustot……

….můj pracovní název pro ten stav je: být v kukle (jste kukla sama, jste uvnitř v kukle (vylíhnutej nebo ne to je jedno) a jste mimo kuklu, ale hlavně jste to, co si to všechno naráz uvědomuje, uvědomění se děje spontánně v jediném okamžiku TEĎ…. Proč kukla? Mám dojem konejšivosti, bezpečí, láskyplnosti jako bych byla v bavlnce hýčkána a chráněna, je to velmi něžné a jemné…….dost často slýchám—pozorovatel, pozorované a proces pozorování, v tomhle mi chybí jedna drobnost, pozorované sama sebe, ono pozoruje samu sebe, stejně jako to venku, zdánlivé mimo naši osobnost a to je zásadní, protože to je největší sranda, když pozorujete sama sebe (bez zaujatosti, jak by mohl být někdo zaujat? ), když hodnotíte negativně nebo pozitivně, je to jedno, protože se neztotožňujete s tím co nejste,(to co nejste vytváří koncept dobré a zlé, a pak ho i realizuje skrze mysl, emoci a tělo) jen to pozorujete, ono jsem skutečně Já…hra, která se hraje od věků, hraje se na všech frontách sama sebe, prostě proto, že je to zábava……tak být mrakem, co zakryje slunce a zmáčí Lucku bez deštníku, která ale pozoruje mrak co na ní chčije a sama sebe jak se tomu směje, to je prostě legrace……když se uvědomíš v kukle, pak už víš jak v ní být, jak se tam uvědomit, ze začátku je to horší, jelikož návykovost Lucie se ztotožňovat s okolním dějem a s Lucií samou je tragická, ale už léčitelná…vítejte stát se motýlem…………..

V pohybu, v bdění

Jééé, volný kupé, Lucie si sedá na místo a uvelebuje se, myšlenky plujou hlavou, ať sem nikdo neleze, ale už teď je jasný, že vlak bude nacpanej…otevře se kupé a vejne mladá slečna, bez pozdravu s arogantním výrazem ve tváři si sedá naproti Lucce a ještě ji počastuje zvednutým obočím a odvrácením hlavy k oknu…..myšlenka Luciina---ježiš to je ale nadutá holka, s křivejma nohama a velkým nosem, na co je asi tak pyšná, nevycválanej spratek, kterej neumí ani zabučet….a už je na řadě emoce odmítnutí tohoto stvoření, vyhodnocení je jasný, Lucie jí nepřijímá, ono pozoruje proces Lucie, její myšlenky, vznikající emoce, reakce těla….to je  zábava…žádná potřeba to hodnotit, žádné ztrotožnění s dějem……ano uvědomění toho co je špatné a dobré, ale neztotožnění se a možnost rozhodnout se jak Lucie bude hrát…..přichází mladý muž, rezavej jako liška, podsaditej jako býk, oči jako pomněnky, pozdrav a helemese křivonohá odpovídá a taje blahem……….Lucie upadá do spánku, ale nespí, pozoruje sama sebe a ty dva, je v sobě tak naplno…ti dva usnou a plujeme tam spolu všichni, i když jejich těla o tom neví a jejich mysl a emoce spí taky…..JSEM ve třech, až se ti dva vzbudí budou jiní, i když stejní, ale víc v uvědomění, kdo skutečně jsou……tohle chci dělat říká si Lucie, tohle mě vážně baví, nedělat nic a jenom být v uvědomění…..