na pomezí bdění a spaní...

…..čtyři zdi, oddělené od sebe, každá tvořená něčím, co se podobá čedičovým sloupům, uprostřed analogie, ale už spojená a jen ze světelného materiálu, stojí to na zemi.

….pak další útvar, ale spíše z drobných kruhů...kde jsem? jsem nad tím, zdá se, že letím snažím se podívat co jsem, ale vidím jen něco jako obrovského hada se vlnit pod plachtou...odtrhnu zaměření na ten proces vlnění a vidím cosi dlouhého, po stranách to má něco jako vějíře z barev, ta první je vínová, pod ní je citronová žluť a nakonec světle modrá.  Vějíře na sebe nasedají a tvoří něco jako ploutve, kterými se ten tvor pohybuje v prostoru. Ploutve jsou po obvodu celého trubkovitého těla, které je děleno na články a má barvu do hněda s drobnými póry. Hlava je do tvaru trojúhelníku. Celý ten tvor vypadá jako nebeská stonožka nebo tak něco a já mám dojem, že se jí držím a pluju s tím prostorem…..pod námi jsou podivné tvary, která vytváří celá města z různých geometrických vzorců.…...musím jít na záchod….vrátím se do klidu a tentokrát vidím už jen ocas, ale jako-bych to viděla pod rentgenem, ten tvor má i cosi jako kosti a míří mým středem dolů do neznáma…..zde přichází uvědomění v podobě otázky kdo, nebo co v tomhle ději já  jsem?

 Začíná zvláštní proces, kdy vím, že moje tělo leží na zádech a mé ruky se dotýká Loníček, vím to protože, jsem tak ulehala, ale tělo necítím, vím, že ho mám a že proces se děje i v něm, nebo spíš, že tělo je něco jako inkluze v tom všem, kde se to děje.

  Zároveň vnímám ( slovo vidím je zavádějící, jelikož nejsou oči), vnímám něco jako kanály v těle každopádně si uvědomuji, že nemám konec ani začátek a v tom uvědomění je  všechno obsaženo….Jakýmsi zvláštním způsobem se  na cokoliv mohu zaměřit a více se pak zkoncentruji, takže si uvědomuji, že jsem na tom tvorovi, ale nemám tam  tělo v tomto uvědomění, jen to vnímám, že tam nějak jsem lokalizovaná, pak si ale uvědomuji, že jsem ve svém fyzickém těle a to má nějaký středový kanál, což už není tělo...uvědomuji si, že v tento okamžik jsem něco jako brána skrze kterou mohou některé bytosti určité hustoty projít…....uvědomuji si vše, ale nemám jak to ovlivňovat, nemohu to chytat, čichat, ani vidět a přesto jsem vědomá toho všeho….znovu se zacílím na své tělo, kde je nejsilnější pocit, nebo proč vím, že je to tělo, kde to vím?....je to  v oblasti hlavy za fyzickýma očima a to místo je propojeno s vrcholem na hlavové kouli. V této oblasti cítím něco jako tlak, když tedy chci se na to zaměřit……

Kdybych to měla nějak zhodnotit racionálně, pak bych musela napsat, že NEJSEM, ale vědomuji (vědomuji proto, že není subjekt, jež by si něco uvědomoval) vše co se vytvořilo, bez ohledu na hustotu vytvořeného, je to život sám ve všech možných formách….

 Tohle zakoušet je snadnější v klidové poloze, když jsem šla čůrat, tak to bylo stále přítomné, ale moje vědomí se muselo zaměřit na tělo, aby vstalo a vykonalo potřebu, to zaměření pozornosti pak způsobí, že to ostatní co se děje stále v pokračování se jako - by zastře...mám dojem, že bych se jinak asi zbláznila, nelze to vše naráz pojímat-vědomovat...Někdo zvoní, je půl sedmé večer, prý pošťák…. nejsem si jistá, jestli sním a nebo bdím, jdu dolů, u dveří stojí týpek s rockovými nápisy na tričku, mánička z roku raz dva a v ruce má plno balíků s CD pro Loníčka a usmívá se na mě...prý:” byl jsem tu už snad 10x ve všechny časy i v sobotu a neděli...vy pořád spíte…”a já no, a když nespíme tak neslyšíme:-))))))....tak to dejte na poštu a nám lístek do schránky….On ne, to je papírování, vy máte u mě jistotu, že to donesu a já zas nepapíruju...jdu po schodech do bytu a říkám si ty vole, tak už mě to dostihlo i v realitě, máme i tu poštu divnou…..Loníček doma říká..no a co když kurva umře? tak to ty CD zůstanou v kuchyni a já budu bez nich?..........jo holt, když chceš nadpozemskej servis, tak se nedá nic dělat, tam pravidla pošty neplatěj!